Síla důvěry [Dokončeno]

Chyba

Všichni tři jsme si nasadili motorkářské helmy a nasedli.

Ozval se rachot burcujícího motoru, jak Diana přidala plyn a rozjela se směr vrata. Já a Felix ji nenecháváme velký náskok a v mžiku vyrážíme za ní. V momentě kdy vyjel ven se ze střechy spustila palba. Mráz mi přeběhl po zádech když jedna z kulek jenom lízla mojí helmu. Instinktivně přidám plyn a snažím se co nejrychleji dostat odsud.

Naplnil mě pocit úlevy, když se motorky řítili po pláni a za našimi zády se zmenšovaly obrysy té prokleté budovy. Nemohla jsem pochopit jak to tam mohla tak dlouhou dobu vydržet. Bez přátel, bez rodiny jen z bandou týpků co se starají sami o sebe. A aby toho nebylo málo, tak to celí nejspíš řídila parta psychopatických maníků kteří se jí snažili zabít a teď dokonce i nás. To já být na jejím místě ta po půl roce nedokážu normálně myslet a po roce by byl ze mě naprosto jiný člověk, bez citu, snů a naděje.

To místo hrůzy nám zmizelo z dohledu a mi zastavili. Já si sundala helmu abych zjistila rozsah škod které napáchala kulka. Očividně má helma nebyla jediná věc na které byly znát škody po kulkách. Diana měla rozbité zadní světlo a Felix . . . ,, To néé". Rukáv na jeho paži byl roztržený a z rány vytékala krev. Kulka ho na štěstí jenom lízla jinak by to vypadalo hůř, ale i tak na to nebyl hezký pohled. Slezla jsem z motorky a utrhla mu zbytek rukávu. Jako obvaz fungoval bezvadně. On se na mě mile usmál a pak mi dal pusu na tvář.

Po této pauze jsme vyrazili dál a s mnohem větším klidem v duši, když už nám kolem uší nelítají kulky. Asi po hodině došel Dianě benzín a tak tu motorku odtáhla do příkopu a následně si sedla za mě. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné že už to nebude dlouho trvat než i nám ostatním dojde palivo.

Zruba tak po dalších třiceti minutách začala moje i jeho motorka podezřele kašlat a nakonec se zastavili. ,, No nic. Dál budeme muset pokračovat pěšky". Motorky i s helmami zůstali na místě, kde spálili poslední kapky paliva. A mi pokračovali dál.

,, Auu". No jo to bych nebyla já abych o něco nezakopla. Země mě opět přivítala s otevřenou náručí a já se na ní rozplácla. Ohlédla jsem se o co sem vlastně zakopla tentokrát. K mému překvapení to byla železnice stará a pravděpodobně léta nepoužívaná.

Rozhodli jsme se že půjdeme po ní, třeba nás dovede do civilizace. Odkud se bude dát zavolat a dostat se domů.

Nevím jak dlouho už po ní jdeme ale určitě je to víc než hodina. Všechno mě bolí a sotva vleču nohama. Mám takový dojem že každou chvíli padnu vyčerpáním. Únava byla znát i na ostatních. Diana svou chůzí připomínala zombího a Felix vypadal jako by týden nespal. K naší nesmírné radosti se před námi začali zjevovat obrysy nějaké budovy. Z posledních sil jsme se dopotáceli na jakési nádraží z kterého sršel život. No jasně, kolejnice po které jdeme mi je stará, rezavá a zašlá. Zato koleje které vedli podél onoho podivného nádraží byli z cela nové.

Felix se zkusil zeptat pokladní kde to vlastně je. Bohužel odpovědí mu byla sprška slov kterým nerozuměl. ,,Tak nic". Otočil se a vyrazil směrem k nám. My si mezi tím dřepli na lavičku a odpočívali. ,,Tak co". ,,Nic, nerozumím jí ani slovo". ,,Dál pojedeme vlakem. Už vážně nemůžu". ,,To není špatný nápad jestli máš peníze". ,,K čemu peníze"? ,,Dio to si byla v té cvokárně tak dlouho že nevíš že za lístek se musí zaplatit"? ,,No jo, to vím ale co tam takhle nenápadně proklouznout, vždyť jsme v tom dobří". A s potutelným úšklebkem se zahleděla na mě. V tu chvíli mi došlo na co naráží. Na 100% myslela na naše ježdění vlakem na černo, když jsme si nestihli koupit lístek. Což se v našem případě stávalo dost často.

Nenápadně se proplížit do vlaku byla hračka, jelikož příval cestujících byl poměrně velký. Dokonce se nám povedlo zabrat jedno kupé. Felix pohotově zatáhl závěsy a posadil se k oknu. Já si sedla vedle něj a Diana na proti nám. Hlavou jsem se mu opřela o rameno a rukama ho objala kolem pasu. On mi obětí opětoval a přitáhl si mě ještě blíž k sobě. V jeho obětí jsem se cítila v bezpečí. Vnímám teplo které z něj doslova sálá a každý úder srdce, které v tu chvíli bilo jen pro mě. Diana tam jen tak seděla s hlavou opřenou o okno, a s milým úsměvem na rtech si nás prohlížela. V jejích očích se zrcadlila nesmírná radost ale i ohromný strach.

Museli jsme usnout neboť nás ze snu vytrhla neznámá slova podivným hlasem. Má víčka se pomalu odlepila od sebe a já u viděla opravdu hodně naštvaného průvodčího. Strčila jsem do Felixe který mi spal v klíně. Okamžitě se probudil. Naštěstí Diana už byla vzhůru a pohybem ruky mi naznačovala že musíme vypadnout. Všichni tři jsme kolem něj proklouzli a následně pak vyběhli z vlaku. Město! Ano skutečně. Vlak zastavil u malého městečka které vyhlíželo docela moderně.

Šli jsme dál, hledat telfon nebo cokoli co by nás odsud dostalo. Tu se však ozval zvuk řvoucího motoru a mi spatřili . . . ,,To snad né". Dvě až moc dobře známé černé dodávky.

Utíkali jsme jako šílení co nejdál od nich. Ale všechno bylo marné, před uspávacíma puškama se nedalo utéct.

První to odnesla Diana pak já a nakonec Felix.