Naše děti dospívaly, skončila základka a přišla střední. Žily život jako my před lety - byly mladí a stejně tvrdohlaví, zamilovaly se a následně měly zlomená srdce. A když našly svou pravou lásku, začaly zakládat rodiny. Mě se naopak objevily první šediny a vrásky. První vnouče a poté druhé. S Emily jsme byli prarodiče celým srdcem. Poté přišlo něco smutného, naše dcera se s rodinou odstěhovala stovky kilometrů za prácí. Moc často nebyla možnost je vidět. Poté přišla další rána, Emily onemocněla a nechala mě na tomto světě samotného. Naše dcera se kvůli mě chtěla vrátit do rodného města, to jsem ale zamítl, museli mít svůj životní směr a ne důchodce na krku. Rozhodl jsem se odejít do domova důchodců, abych nebyl tak sám. A i když se nakonec naše dcera vrátila do rodného města zpět, jelikož život ve velkoměstě už nebyl pro ně, zůstal jsem se svými přáteli v domově. Vyprávíme si vzpomínky, ukazujeme fotky vnoučat a společně hrajeme bingo.
Dokážu s hrdostí říct, že svůj život jsem prožil na sto procent, miloval jsem, mám rodinu a hromadu nádherných vzpomínek.
Stařík se Amber podíval do očí, viděl v nich bolest a samotu.
A nyní mi řekni ty, co jsi teď bez makeupu a svých oveček? Kde je vidět život, který jsi žila? Nemáš komu předat zkušenosti a ani lásku. Až jednou zemřeš, nebude nikdo, kdo by na tebe vzpomínal.
Amber si rozklepanou rukou otřela slzu.
"Žila jsem nejlépe jak jsem uměla, jen to bylo úplně špatně"
*Děkuji za přečtení*
