Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

03

Ležela jsem v posteli a nemohla zamhouřit oči, na misi odjíždíme už zítra! Organizace mi poskytla dobový kufr, oblečení, šminky, falešné doklady a pár vymožeností, jako třeba tu zatracenou hormonální kaši nacpanou do malé pilulky. V hlavě jsem si opakovala všechno, na co nesmím zapomenout. Procházela jsem si rodinné fotografie a složky k jednotlivým osobám znovu a znovu, abych věděla, kdo jak vypadá a co od nich můžu čekat. V prstech jsem svírala Janovu fotku a zkoumavě si ho prohlížela. Měl ostře řezané rysy a bez úsměvu na jeho tváři vypadal přísně. Jeho světlé oči se nedívaly do fotoaparátu, ale někam do boku. Na koho asi kouká? Vím, že čtvrtým rokem studuje medicínu a vypomáhá v nemocnici, aby se toho co nejvíce přiučil. Jeho fotografii jsem odložila a dívala se na Maxovu. Maxmilián vypadal jako mladý princ z pohádky. Byl světlovlasý, světlooký a plaše se usmíval. V jeho složce se píše, že studuje v oktávě na reálném gymnáziu. Už se těším na rozhovory s ním, zajímá mě, jak moc se tehdejší učivo lišilo od našeho. Schovala jsem fotky do šuplíku a vrátila se do postele. Doufám, že konečně usnu.

Zrovna se mi zdálo o tom, jak jsem se procházela po zahradě okolo zámečku Millerových, když mě vyrušil zvuk mého budíku. Rozespale jsem šátrala po nočním stolku, dokud jsem ho nevypnula. Posadila jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Nakonec jsem se donutila vstát a došla jsem do koupelny, kde jsem se upravila. Přemlouvali mě, abych si nechala ostříhat vlasy a chodila s krátkými navlněnými, jako to tehdy bylo módní. Já se svých dlouhých vlnitých kadeří ale nechtěla jen tak vzdát, proto jsem zvolila dobový drdol. Nasoukala jsem se do punčoch a do tmavě modrých šatů po kolena. Nazula jsem si černé střevíce na mírném podpatku a podívala se na sebe do zrcadla. Páni, mohla bych jít dělat kompars do nějakého filmu! Popadla jsem kufr a vyplížila se z pokoje. Naši ještě spali a navíc neví, že jedu na misi, nemohla jsem jim to říct. Vyšla jsem ven zadním vchodem a všimla si, že na rohu ulice stojí černé auto se zatmavenými skly, to jsou oni! Došla jsem k němu a nastoupila. V autě už seděla Kája a celá se rozzářila, když mě uviděla. Vepředu seděl řidič a Strážkyně, která s námi měla úvodní instruktáž.

,, Dobré ráno, vše v pořádku?" zeptala se Strážkyně.

,, Ano, děkuji," řekla jsem a dál jsme jeli mlčky. Pomalu se začalo zatahovat a obloha černala. Zvedal se vítr a já cítila, jak se okolní vzduch nabíjí. Najednou jsme zastavili. Byli jsme na polní cestě uprostřed ničeho.

,, Vystupujete, slečny. Postup znáte, hodně štěstí," řekla Strážkyně a my vystoupily, každá se svým kufrem v ruce. Auto se obratem rozjelo a já se nervózně podívala na Káju.

,, Zatraceně, je to tady," vydechla jsem a vzala ji za ruku.

,, To teda, každou chvíli to bude," šeptla Kája a sevřela mi ruku pevněji. Ucítila jsem brnění v prstech a vzduch okolo mě se začal chvět. Sakra, už se to blíží, takhle to bylo i na trenažeru! Kája mi drtila ruku a já vzhlédla k nebi. Byl to jen okamžik, ale já přece postřehla, že se k nám řítí blesk. Uhodil nám do spojených rukou a Kája začala křičet. Já ji hodně rychle následovala, protože jsem měla pocit, že se mi vaří krev v žilách, pálily mě dlaně, jako bych je měla v ohni.

,, Musíme to nasměrovat, s-soustřeď se," sípala jsem a snažila se překonat tu otupující bolest. Kája zamáčkla slzy a s bolestnou grimasou a mou pomocí nasměrovala energii, kterou jsme dřímaly v rukou, na jedno místo před námi. Cítila jsem, jak se časoprostor rozestupuje, teď je naše chvíle.

,, Honem, musíme projít, než se zhroutí!" řekla a vtáhla nás dovnitř. Já jsem vnímala jen její hlas a to, jak mizím v červí díře, pak jsem omdlela. Probudila mě až Kája, když mě ne příliš něžně plácala po tvářích.