Síla důvěry [Dokončeno]

Zrada

,,Co to má zase být"? Nacházela jsem se v jakési bílé místnosti. Byla zvláštní až na dva halogeny které ji osvětlovali v ní nic nebylo. Neměla ani okna ale za to tu byli dva malé otvory ve zdech. Jsou jen o něco málo větší než krabice od bot. Jeden na levé straně od dveří a druhý na pravé. Zajímalo mě co je za nimi a tak do nich nahlédnu. Byli tam další dvě místnosti v jedné z nich byl Felix a v druhé Diana. ,,Jste všichni v pořádku". Ozvalo se od Felixe. ,,Jo dobrý, musíme vymyslet jiný plán jak se odsud dostat". ,,Jo dobrý nápad Terezo ale co chceš dělat. Když utečeme tak nás zase chytí a ke všemu ani nevíme kde jsme". ,,Ale no tak Diano naděje umírá jako poslední. A přece jsi to ty kdo  strávil rok v tomhle pekle a zůstal normální". ,,Máš pravdu. Tak jaký je plán"? No já . . . 

Náš rozhovor přerušili něčí kroky. Tlusté kovové dveře se otevřeli a Dianě do pokoje vstoupila tmavovlasá žena v bílém. ,,Slečno Pokrová ráčila byste jít laskavě se mnou". ,,Ne". Odsekla. Určitě se jí ta ženská taky nelíbila. ,,V tom případě budeme muset přistoupit k drastickým opatřením". Pokynula rukou a do pokoje vstoupili dva muži s uspávačkami. Hlasitě polkla a nakonec přikývla že s ní půjde. Vyšla dveřmi a pořádně za sebou zabouchla.

Došla jsem od pravé stěny k levé za kterou byl Felix. Usedla sem u ní a opřela si hlavu vedle díry. ,,Felixi". ,,Ano". ,,Myslíš si že se ještě někdy dostaneme domů"? ,,Nevím ale stále v to věřím". ,,Já  už moc ne". ,,Nato ani nemysli. Kdo říkal že naděje umírá jako poslední"? Na tváři se mi objevil malí úsměv. ,,Ty vždycky víš jak mě potěšit. Z díry ve zdi se vynořila jeho ruka. Zdi nebyli  nějak zvlášť tlusté, takže prostrčit ruku otvorem nebilo těžké. Já ji pevně stiskla a okamžitě se mi ulevilo.

Asi po třech hodinách se otevřeli dveře k Die do pokoje. Něco žuchlo na zem a dveře se opět zavřeli. Skrze otvor ve zdi nebylo vidět co spadlo, ale podle toho co bylo slyšet je to na 100% Diana. ,,Co se stalo"? Chvíli se ještě ozývali vzlyky ale nakonec promluvila. ,,Oni to vědí". ,,Co vědí"? ,,Sledovali náš život". ,,Jak to myslíš"? ,,Skrze školní a městské kamery". Prostor mezi námi zaplnilo hrobové ticho. Jenom ten pocit že nás znali byl příšerný.  Oni znali celí náš život. Znali to jak se chováme, myslíme a co k sobě navzájem cítíme.

Hororové ticho roztrhl až zvuk dalších kroků. Tentokrát se zastavili u mích dveří a po chvíli je někdo otevřel. Ve dveřích stála opět ta tmavovlasá žena v bílém. V rukou nesla tác s jídlem a vodou. ,,To je pro vás všechny". Řekla, položila tác na zem a odešla. Byli to dvě housky a půllitrová sklenice vody. Mám strašný hlad a žízeň ale to určitě i ostatní. Napila jsem se trochu vody a pak jednu housku podala Dianě a druhou i s vodou Felixovi. Nebudu jim říkat že jsou jenom dvě. Po chvíli mi Felix sklenici vrátil a já ji podala Dianě.

Takhle to šlo asi tři dny. Každý den přinesli stejnou dávku a já to vždy stejně rozdělila. Bohužel čtvrtý den už ve mě bylo tak málo cukru že se moje tělo strašně třáslo. Samozřejmě že si toho Felix všiml a hned se začal vyptávat. ,,Co ti je". ,,Ale nic, to je v pořádku". Ale nebylo. Pokud bych v tomhle pokračovala mohla bych zemřít na podvýživu. Felix mi strčil housku spátky a řekl že nemá hlad. Určitě ho však měl a proto jsem ji rozlomila a půlku mu podala zpátky. On ji však nechtěl. Řekl mi ať to sním celé že prý vážně nemá hlad. Nejspíš věděl jak je můj stav vážný. Jedla sem pomalu protože to bylo moje první jídlo za poslední týden.

Uplynul další týden a já toho začala mít plné zuby. Takže jsem se schovala za dveře a když ta ženská opět přinesla jídlo tak jí jediná má rána omráčila. Vezmu její klíče a vyběhnu na chodbu. Rychle odemykám dveře za kterýma je Diana a Felix. Oba dva mě objali a jsme všichni běželi chodbou. Nikdo z nás neměl ani ponětí kam to vlastně běžíme ale cíl byl jasný, dostat se pryč.

Sláva cesta kterou jsme běželi byla správná. Opět se nacházíme v supermarketu a však tentokrát víme přesně kam jít. 

Znova ve skleníku, Felix už už chtěl odtlačit sud a vlézt do ventilace ale . . .

,,Ani se nehněte". Instinktivně jsem se otočila za hlasem. ,,Dianoo". Ona tam stála s napřaženýma rukama v kterých držela zbraň. ,,Co to děláš". Zeptal se nechápavě Felix. ,,Ani se nehni". ,,No tak Dio jsme kamarádky". Pomalím krokem jsem šla přímo k ní. ,,A proto mi musíš věřit". Řekla a pak . . .

Ozval se výstřel nejdřív první a hned za ním druhý. Padla jsem na zem a držela si prostřelenou nohu z které proudem vytékala a stříkala krev, ale moje noha nebyla jediná věc kterou zasáhly kulka. Další kulka trefila mou paži. Felix tam stál s výrazem naprostého zděšení. Přiběhl ke mě, sundal si tričko a pokusil se mi nohu zaškrtit. Rychle jsem ztrácela krev a ani zaškrcení tomu moc nepomohlo. Přišla únava a já upadla do bezvědomí.