Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

04

Pospíchala jsem do svého pokoje, abych se před večeří mohla převléct, a téměř jsem vrazila do Jana. Postával v přítmí a všimla jsem si ho až na poslední chvíli. Překvapením jsem vyjekla. 

„ J-já, o-omlouvám se, Jane, nevšimla jsem si vás," vykoktala jsem a pozorovala, jak se mu chabé světlo petrolejky na nedalekém stolku odráželo v jeho bouřkových očích. Jan zamrkal a nespokojeně zamručel. Zatvářil se, jako bych ho při něčem přistihla.

 „ Mladá dáma by tady neměla pobíhat jako splašené tele," ucedil a já se na něj pohoršeně zadívala. 

,, Prosím?" opáčila jsem uraženě a zpříma se mu zahleděla do očí. Jan polkl a najednou mu došla slova. 

,, Jste němý? Před chvílí mi to tak nepřišlo, když jste se mě pokoušel urážet," řekla jsem s důrazem na každé slovo.  Já mu dám mi tady nadávat, jen ať se smaží, zatímco ho donutím, aby se mi omluvil. Místo jakékoli odpovědi se však otočil na podpatku a odkráčel. Trvalo mi, než jsem se uklidnila natolik, abych toho nafoukaného idiota nepraštila něčím po kebuli. Já mu ještě ukážu, prý tele! Nakvašeně jsem došla do svého pokoje a svalila se na postel. Jak to tady vydržím dva další měsíce?! Musím hrát poslušnou a plachou holčičku připravenou stát se usměvavou ženuškou, od které se očekává, že bude držet zobák pokaždé, když její manžel a vládce jen zvedne obočí. Díky bohu, že já vyrůstám v době, kdy je rovnoprávnost. 

Najednou se ozvalo klepání. 

„ Dále!" zavolala jsem a rychle vstala. Dveře se otevřely a v nich se na mě usmívala Růža. 

„ Slečno Anastázie, za chvíli bude večeře!" zahlaholila a já se usmála. 

„ Už jdu," řekla jsem a pak mě něco napadlo. 

„ Ehm, Růženko?" zavolala jsem rychle a ona se otočila. 

„ Ano, slečno?" protáhla zvědavě. 

„ J-já...vůbec nevím, co si obléci k večeři...Myslíte, že byste mi mohla poradit, v čem tak chodí slečna Charlotte?" zeptala jsem se na oko plaše a ona se úplně rozzářila.

 „ Ale jistě, slečno, velmi ráda!" zvolala, zavřela za sebou dveře a přicupitala ke mně. 

„ Tady jsou mé šaty, ve skříni by měly být také nějaké," řekla jsem a Růženka všechny modely pečlivě zkoumala. 

„ Na běžné večeře nosí slečna obyčejné šaty, na plesy a ve slavnostní dny pak róby. Dnes je běžná večeře, takže by si slečna mohla obléci třeba tyto šaty," řekla a ukázala na slušivé starorůžové šaty po kolena, které měly sukni plnou malých volánků.

 „ Ty si obleču, děkuji vám moc za pomoc, Růženko," řekla jsem a ona se shovívavě usmála. 

„ Není zač, slečno. Slečna Charlotte nikdy takhle laskavá nebývá. Má vlastní služebnou z Francie, která ji češe a obléká. Člověk si s ní mnoho nepopovídá, já francouzsky nemluvím a mimo to, Amélie o nás ostatní nezavadí ani pohledem jako slečna Charlotte," řekla a pak si zakryla ústa. 

„ J-já, omlouvám se, moc mluvím!" vyjekla, ale já ji uklidnila. 

„ To nic, Růženko. Za upřímnost vás já určitě trestat nebudu. Teď se převléknu, tak mne, prosím, omluvte," řekla jsem a ona se na mě s úlevou podívala. 

„ Jistě, slečno, už jdu!" zavolala a zmizela ze dveří. Já si povzdechla a nasoukala se do šatů. Rychle jsem si upravila vlasy, rty přejela jemně růžovou rtěnkou, kterou jsem propašovala spolu s dalšími šminkami, a zašklebila se na sebe do zrcadla. Sluší mi to, móda třicátých let mi svědčí. Další zaklepání na dveře.