My criminal boy/ L.T.

70. Kapitola

" Jak-.. Jak to myslíš, že je tady?" Zakoktává se. Je zmatený. A možná i vystrašený. Jedné noci jsem mu řekla o Louisovi úplně všechno až do posledního detailu. Byla to noc, kdy jsem ze stresu, úzkosti a deprese byla totálně na dně. Jen jsem nekontrolovatelně brečela, svíjela se na posteli a myslela si, že umřu. Jack mě asi z vedlejší místnosti slyšel, takže za mnou přišel, objímal mě a uklidňoval dokud Matthew nepřijel. Řekla jsem jim to od začátku až do konce. Nezastavovala jsem se. Slova ze mě šla rychle. Připadala jsem si tak poníženě, tak pošlapaně. V ten den jsem chtěla umřít.

"Našel mě.." špitnu skoro neslyšně. Matthew pustí mé ruce a vstane. Frustrovaně si vjede do vlasů a zatahá za ně. Dívám se na jeho záda se slzami v očích.

" A co chce?" otočí se ke mně. Nikdy jsem ho takhle ještě neviděla. V očích měl miniaturní plamínky, které jiskřily. Vypadal naštvaně, ale na druhou stranu vypadal vystrašeně.

" Chce mě zpátky" pokrčím rameny, opřu si čelo o ruku a nechám slzám volný průběh.

" A ty chceš jít k němu?" Srdce se mi po těch slovech rozbuší.

" Samozřejmě že ne." Rychle k němu vzhlédnu s nevěřícným pohledem. Matthew vždyť jsme zasnoubení" Vstanu a dojdu k němu. Své odlišné oči vpíjí do těch mých jako když píše ingoustem na papír. Jednu ruku mu dám na tvář a druhou na hruď. Cítím jeho teplo, jeho rychle tlukoucí srdce. " Možná máme s Louisem dítě, ale to je jediná věc, kterou máme společnou. Miluju jen tebe" Matthew lehce přikývne. Je vidět, že se bojí. Kdo by se nebál. Řekla jsem mu o Louisovo temné stránce. I když Louis světlé stránky nemá.

" Ti lidi, co tu byli za tebou, to byli jeho lidi?" Zeptá se.

" Ano, byli. A taky mí přátelé. Slíbili mi, že udělají všechno proto, aby mě Louis nechal na pokoji." Odpovím mu. V puse jako kdybych měla Saharu. Doufala jsem, že tohle nikdy nebudeme řešit. Žádného Louise, žádný gang. Jenže, ono se to děje. Louis mě našel a bude o mě bojovat. A to já nesmím dovolit. Nesmím ztratit Matta, ani Jacka se Simonem. Ani Clare a její rodinu. Chci se konečně usadit a vychovat mé dítě v bezpečí. " Všechno bude dobré"

Matthew se skloní, přitiskne své rty na mé a ochranářsky mě obejme. Je mi ze sebe na nic. Nebude to dobré.

Domů se vrátíme se stmíváním. Chtělo se mi strašně domů. Ale když jsem si uvědomila, že nic netušící Jack nic neví, zkroutil se mi žaludek. Já mu to nemůžu říct. Nemám na to sílu. S Matthem mlčky vejdeme do bytu a já hned uslyším sprchu. Dobrý, mám víc času se na to psychicky připravit. Jako při každém příchodu z práce v sobotu, je na kuchyňském stole pytlík plný čínského jídla. Nemám na jídlo ani pomyšlení. Zatvářím se na něj otráveně a sednu si na židli.

" Co ti to jídlo udělalo, že se na něj díváš jako na vraha" přijde z obýváku Simon s velkým úsměvem na tváři. Má dobrou náladu. Takže já musím mít tu špatnou. Takhle to máme pořád. Je to divné avšak zároveň zajímavé. Pokrčím rameny hlavně se nekoukající na něho. Nemusí vidět mé ubrečené a oteklé oči.

" Půjdu si lehnout. Ať si dá Jack mé jídlo za mě" vstanu na roztřesené nohy a dojdu k Mattheowi. Obmotá paže okolo mých boků a trochu se pousměje. Nakonec ho líbnu na tvář, než odejdu.

***

Další den, ospalé ráno

Mobil vyzvání a doslova řinčí. Probouzím se. Oči mám ještě slepené, když hovor zvednu.

" Ano?" řeknu chraplavým hlasem a potlačuju spánek, který mě znovu volá.

" Rose? Jsi v pořádku? Jsi doma?" vyhrkne na mě z telefonu Clare. V jejím hlase slyším starost. Prohrábnu si vlasy a zvednu se do sedu. Podívám se na budík. Je deset ráno. Proč mě budí v deset ráno?

" Ehm.. Ano jsem doma a ano jsem v pořádku" odpovím jí zmateně. Všimnu si venku poletujících ptáčku a doslova šedé oblohy. Bude bouřka. Zkouším se protáhnout. V některých místech mi silně křupne. Ošiju se z toho zvuku.

" Díky bohu. Táta mi řekl o Louisovi" takže mám vysvětlení. Teď se vážně nechci bavit o Louisovi. Něco zamumlám na souhlas a nechávám Clare mluvit. V některých chvílích nevmímám její slova a ponořím se do mikrospánku. Jenže mě její hlas vždycky probudí, takže otevřu oči a zase jí vnímám. Po deseti nekonečných minutách se se mnou rozloučí s tím, že musí do práce. Lehnu si znovu do měkkých peřin snažící se usnout. Ale nějak se mi to nedaří. Jsem plně probuzená. Nevrle si odfrknu. S velkým odporem vstanu a vyjdu z pokoje ven jdoucí do kuchyně, kde vykonám svůj ranní stereotyp. Cestou do kuchyně si promnu obličej. A když znovu otevřu oči, málem leknutím vykřiknu. Louis sedí na židli u stolu. Srdeční tep slyším až v uších. Co mě rozčiluje nejvíc je to, že je tady a kouří v mém bytě. Jak vidím, stal ze z něj velký kuřák.

" Co tady děláš? Jak ses sem dostal?" vyštěknu na něj držející si odstup. Popotáhne z cigarety a nepřetržitě se na mě dívá.

" Máte úplně na píču zámek" pokývne hlavou do chodby.

" Vypadni okamžitě" zase popotáhne z cigarety, típne ji o stůl a vstane. Srdce se mi rozbuší ještě víc, když se rozejde mým směrem. Je tak blízko, že cítím jeho parfém, který byl pro mě jako droga. Možná ještě víc než to. Přitisknu se na studenou zeď. Jsem zahnaná do kouta. Mám strach.

" Vážně si zasnoubená?" Vydá ze sebe pološeptem. Vydechnu ze sebe přebytečný vzduch a zavřu oči. Zabije mě.

" To je moje věc" řeknu přes zaťaté zuby. Dlouho oba dva mlčíme. Koukáme si vzájemně do očí. Snažím se být tvrdá. Čekám, že na mě bude řvát nebo mě uhodí. Jenže on jen mlčí. Určitě se to snaží vstřebat. A vůbec, jak se to sakra dozvěděl?

" Jak si mohla" vydechne ze sebe nakonec. To mně rupnou nervy. Napřáhnu se a vlepím mu facku na tvář tak, že nepatrně sykne. Dlaň mě potom začne pálit.

" Jak si to můžeš dovolit říct" vyprsknu na něj s takovou zlostí. Nevrátí mi to zpátky. Jak ušlechtilé. " Teď vypadni a zmiz mi ze života."

" Tys to nepochopila? Nikdy o tebe nepřestanu bojovat"