Prokleti Osudem [✔️]

XXV.

Děkuji BloodyWolfCZ za úžasný obrázek Iciriny. <3
A Ester810 za dokopání k další kapitole. Musím říct, že jsem si to neuvěřitelně užila, protože tím nastává další trápení vás, čtenářů, řekla bych. Hihi. :D

Starlight byla velmi chytrá. Mohla směle konkurovat spoustě dospělým vlkům, starším i světaznalejším. Chápala rychle, mnoho věcí si dokázala domyslet, díky své prozíravosti se dokázala vyvarovat spoustě chybám a selháním.

Tak proč se teď cítila tak neuvěřitelně hloupě?

Ten pocit se jí vůbec nelíbil. Jako kdyby jí unikalo něco velmi důležitého, něco primitivního, co však ona přehlédla, čeho si nevšimla. Ale nevěděla, co jí unikalo.

Nechtěla se takhle cítit, ovšem jako by tomu nebylo úniku, dokud neobjeví onen problém.

Zamračila se na své tlapky, frustrovaně vrčíc. Ohlédlo se po ní hned několik vlků, nevědouce, co se stalo. Starlight takhle uprostřed tábora seděla už od chvíle, co se vrátila z hlídky.

„Sestřičko?" otázal se opatrně Firclaer, přistupuje k ní. „V pořádku?"

Přestala vrčet na zem, narovnala uši a vzápětí i tělo. Vlci nenápadně přistoupili blíž, zvědaví, o co půjde. Přeci jen nikdo nevrčí bez důvodu. Leda vlčata, když se snaží napodobit své rodiče.

„Něco je špatně," odpověděla po chvíli ticha.

Firclaer se zamračil. „Špatně je spousta věcí. Musíš to upřesnit."

„Iciriny," zamumlala. „Nevím. Mám pocit, že jsme udělali chybu, když jsme ji nechali odejít."

„Chceš říct utéct," opravil ji Moon kousavě, zatímco se zvedal a šel blíž k nim, aby lépe slyšel. „Ale to není jen pocit. Ona je to pravda."

Ohnivý dech se na něj zlostně zašklebil, ovšem Starlight zavrtěla hlavou: „Ne. Nejde o to, že jsme ji nechali jít a že jsme ji nenašli. Jde spíš o to, co se stane. Co se způsobilo tím, že utekla."

Lovec nechápavě přešlápl, jeho jistota zakolísala stejně jako jeho myšlenky. Nechápal její slova, přesněji jejich význam. „He?"

„Poslouchejte – Iciriny je Prokletá," vysvětlovala. „Firclaer je Prokletý. Podle legendy spolu mají bojovat. Až do smrti jednoho z nich." Omotala si ocas kolem tlapek, pevně, jako kdyby se jím chránila. Neklidně střihla černým uchem. „Vlci spolu mají bojovat. Prokletí spolu mají bojovat. Neříkám, že je špatně, že jste na sebe nezaútočili, ale... co když je to špatně?"

„Prosím?" vyjevil se černý vlk. „Nějak mi uniká, kam tím míříš. Chceš říct, že jsme spolu měli bojovat? Že jsem ji měl zabít?"

Znova sklopila hlavu. „Já nevím," zakňučela. „Podle legendy má jeden z vás zemřít. Co když Iciriny zemře? Co když už je mrtvá? Co když zemřeš ty?" Do hlasu se jí vkradla panika. Podívala se na svého bratra, v modrých očích divokost a strach. „Já nevím, nevím a bojím se, protože co rozhodne Osud, to se i stane. A Osud určil, že jeden z vás zemře, tak je to dáno v proroctví."

„Proroctví nebývají jasná," pokusila se namítat Lexis. „Naopak mohou mít více významů..."

„A jaký jiný má tenhle?" odvětila Starlight. „Žádný. Navíc to tam je řečeno."

Black Moon upíral pohled na Firclaera, když dodal: „Stejně jako to, že dobro porazí zlo. Nevěřím, že je Iciriny zlá, ostatně, jaký zlý vlk se vrhne na záchranu tonoucímu, když by to byla jasná sebevražda?" Krátce pohlédl směrem k Tasty. Nemyslel to zle, proti matce dvou sourozenců nic neměl a uznával ji jako nadřazenou vlčici i osobu, ale to, co říkal, byla pravda. „Jistě, my nevěděli, že je Iciriny tím, kým je, ale stejně... Svou druhou podobu odhalila právě aby zachránila něčí život, ne?"

Starlight váhavě přikývla, špička ocasu jí nerozhodně zacukala. „To je asi pravda. Přesto mám strach – a nebojím se to přiznat."

„Hele," ohradil se okamžitě Moon, jelikož měl za to, že ta slova byla mířená na něj, „já se o Iciriny taky bojím, nemysli si. Celá tahle situace je neobvyklá. Kdo z nás ví, co přesně dělat?"

„Nikdo," připojila se Snow. „Osud a Předci jsou nevyzpytatelní. Snažit se zvrátit kletby přináší jen bolest a neštěstí. Nemůžeme se stavět proti jejich vůli, nepřináší to nic dobrého." Odmlčela se, přes tvář jí přeběhl poplašený výraz, když si uvědomila, co její slova mohou znamenat. „Tím nechci říct, že se mají zabít navzájem – já ne – mám je oba ráda, Předci – nechtěla bych, aby..." koktala.

„V pořádku, Omego," zarazila ji Beta jemným hlasem. „Víme, že jsi to nemyslela zle. Nemusíš se omlouvat za pravdivá slova."

„Přesně tak," přisadil si Mistrál. „Ale Omega má pravdu – a my se nebudeme bouřit proti Předkům. Nikdo z nás si nechce znepřátelit Osud. Nevím, jak vy, ale já mám svůj život rád, jak je."

„Mimoto," Auária, sedíc po boku svého druha, lehce naklonila hlavu na stranu, „my, ať chceme nebo ne, se proroctví nevyhneme. Máme ve smečce Prokletého." Ukázala čumákem na Firclaera, jenž už chvíli mlčel a jen zíral do prázdna. Pouze občasná grimasa jim dávala vědět, že vnímá, o čem je řeč. „Ohnivého vlka," dodala, jako kdyby to nikdo nevěděl. „A myslím, že se shodneme na tom, že nakonec budeme na Firclaerově straně."

„Nakonec?" pípla Starlight, zatímco Moon jen zakašlal něco podobného „no no", ale dalších poznámek se zdržel, ačkoli tak tak odolával nutkání Firclaera popíchnout. Jenže tohle byla až moc vážná situace na žertování a rivalitu.

Alfa přejela celou poslouchající smečku pohledem. Musela dobře zvážit svá slova, neuváženost nepřipadala v úvahu. „Není jasné, jakou cestu nám Osud zvolí. Je však velmi pravděpodobné, že se něco stane. Až k tomu dojde, budeme se snažit následky co nejvíce zmírnit. Firclaere, tebe v tom nenecháme samotného."

„Ale já s ní nechci bojovat!" zavyl vlk. „Nechci ji ani zabít, ani s ní bojovat!"

„Pokud už není mrtvá," zamumlala Tasty.

„Není!" zavrčel. Najednou vybuchl, obklopila ho záře, při níž museli lehce odvrátit zrak, a on stál uprostřed plamenů, rozezlený a připravený hájit svou pravdu.

Dawn opatrně přistoupil blíž ke svému synovi. Jestli Firclaer věděl, že je Iciriny jeho družka – nebo si to přinejmenším namlouval –, bude ji chtít chránit. A s představou její smrti, natož smrtí samotnou, se nesmíří, to je běžné a rozumné. Ale on nebyl obyčejný vlk a nedopatřením by mohl někomu ublížit, kdyby se nehlídal a nekrotil plameny. „Klid, Firclaere."

„Jsem naprosto klidný," zasykl navztekaně, ale plameny potvrzovaly jeho slova. Nedostaly se dál než z jeho kožichu, vlci v těsné blízkosti ani necítili nepříjemný žár, pouze teplo. „Ale vím, že Iciriny není mrtvá. Cítím to."

Moon protočil očima. „Pouto druhů?" Z hlasu mu vyloženě odkapával sarkasmus a nebyl nikdo, kdo by ho neslyšel.

Firclaer přesto přikývl, vraceje se do své běžné podoby. „Asi. Prostě... vím, že není mrtvá."

„Doufám, že se nepleteš," zamumlala Lexis.

„Ne," vložil se do toho bělobřichý lovec. „Já... taky vím, že Iciriny žije." Jakkoli nerad to přiznával, musel s Firclaerem souhlasit. Jen se modlil, aby si ten pocit pouze nevymyslil, aby byl pravdivý.

„No," zhodnotila Starlight pochmurně, „nezbývá než věřit, že vaše intuice je správná."