Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

19. Kapitola

(Prosím, po přečtení kapitoly, si přečtěte zvýrazněný text na konci kapitoly 😊😊)

"Takže by ses chtěla zapsat na Open, Luno?" zeptala se Tamara poněkud zmateně, pravděpodobně z mé omluvné a zamotané řeči, kterou jsem ji před chvíli řekla.

"Ano, a ne jen to. Chtěla bych se vrátit zpět do soutěže, pokud je to samozřejmě ještě možné" znervózněla jsem.

Tamara se na mě podívala přísným pohledem. "Víš, Luno, já bych tě moc ráda viděla v našem týmu, ale soutěž je už za dveřmi, Ámbar jsme dali na tvoje místo, takže bysme museli udělat další úpravy a nevím jestli je na to čas."

"Já to chápu, ale já bych se chtěla moc vrátit do týmu. Měla jsem teď nějaké problémy a neměla jsem čas a nechtěla jsem vám zkazit soutěž. A i kdyby to nešlo, tak po soutěži bych se aspoň chtěla vrátit." smutně jsem se usmála.

"Musíme se zeptat zbytku týmu, ano?" povzbudivě se na mě usmála. "Já jsem pro, aby ses vrátila po soutěži, ale v tomhle jsme tým, takže se zeptáme co si ostatní myslí, jestli je dobré tě vzít do týmu před soutěží nebo po."

"Dobře."

"Dneska nám začíná trénink v pět, tak potom přijď"
---------------

Měla jsem strach, když jsem se blížila k Rolleru a k dráze. S nikým z nich jsem ještě nemluvila. Budou na mě naštvaný? Budou mě chtít v týmu?

Než jsem se nadála, stala jsem před dveřmi Rolleru. Vevnitř byli jen cizí lidé a Nico s Pedrem a obsluhovali. Chvíli jsem tam jen tak stála. Už je čtvrt hodiny po páté, takže už trénink začal.

I kdybych tam chtěla stát o něco déle, musela jsem se hnout, protože lidé se na mě už začínali podivně koukat.
Když jsem vstoupila, hned mě zpozoroval Nico s Pedrem. Nervózně jsem polkla. S nimi jsem taky nemluvila. Bylo vidět, že byli udivený, když mě uviděli. Nervózně jsem se k nim vydala.

"Ahoj." pozdravila jsem tichounce.
"Ahoj, Luno. Co tady děláš?" zeptal se Nico.
"Jdu se podívat na trénink a zapsat se na Open."
Oba se na sebe překvapeně podívali.
"Takže už jsi stará Luna?" zeptal se Pedro. Nico ho loktem bodl do břicha.
"Au." sykl.
"Ano, už jsem ta stará Luna." zasmála jsem se.
"Tak tě můžeme zapsat na Open?" oba se zářivě usmáli.
"To vy to vyřizujete?" podivila jsem se.
"Jo. Chceme přidáno, víš." zazubil se Pedro.
"No, dobře. Tak mě zapiš."
"A budeš zpívat sama nebo...?" nedokončil větu, protože jsem mu do ní skočila.
"S největší pravděpodobností sama."
"A jakou písničku?"
"To ještě nevím. Já vám potom dám vědět dobře?" usmála jsem se na ně.
"Jsme tak rádi, že už jsi normální, Luno. Chyběla si nám." poslední větu Pedro vykřikl, protože mu Nico opět loktem bodl do žeber.
"Tak jdi se podívat na trenink, radši." poručil s úsměvem Nico, a když jsem od nich odcházel slyšela jsem ještě: "Co si jí to říkal? Jsme rádi, že jsi už normální. Ty jsi vážně blbec."

Jdu jim na trénink trochu pozdě, ale to snad nevadí. Už jsem nebyla tolik nervózní jako před chvílí, ale moje nervozita se opět vratila, když jsem vstoupila na dráhu a všichni se na mě podívali. Úplně všichni na mě teď koukají. Měla jsem sto chutí odejít, otočit se a odejít, jenže Tamara mě už přivítávala. "Vítej, Luno. Jsem rada, že jsi nakonec přišla."

Kéž bych to same mohla říct i já.

"Tak. Mládeži. Potřebujeme si s vámi promluvit," začala Tamara. Postupně jsem se rozhlížela po ostatních. Všichni na mě koukali. Měli takový šokovaný výraz, ale tři se lišily. Jeden, který se usmíval, což byl Simón, který mi i zamával. Druhy byl naštvaný, ten patřil Ámbar a poslední... byl od Mattea. Když jsem se na něm zastavila, srdce mi poskočilo. Jeho pohled byl zamyšlený.
"Luna by ráda s námi soutežila, ale soutěž už je za dveřmi a na její místo jsme dali Ámbar. Museli bysme něco upravit, abychom tam mohli dát Lunu a nevím jestli bychom to stihli. Nebo nás napadlo, že by Luna se přidala do našeho týmu až po soutěži. Musím se ale nejprve poradit s vami, jsme tým. Tak? Co myslíte?"

Nikdo nepromluvil. Všichni se na sebe dívali. "Tamaro?" ozval se Ramiro, "Mohla bys... mohla bys nás tu s Lunou na chvíli nechat o samotě?"

Tak teď moje nervozita stoupla ještě výš. Tamara se na mě zmateně podívala. "No-no dobře." zakoktala a pomalu odcházela.

"Takže ty chceš zase zpět do soutěže?" zeptal se zostra Ramiro.

"Ramiro, nebuď nepříjemný." poručil mu Simón.

"Já? To ona se na nás vybodla a potom celou věčnost dělala, že nás nezná! To ona tu byla po celou dobu nepříjemná!" vyjel Ramiro.

"No tak, přestaň," ozvala se Jim. "Podle mě je to skvělý nápad. My Lunu potřebujeme."

"Ale prosím tě," zasmála se Ámbar. "My Lunu potřebujeme? A odkdy. Ramiro má pravdu. Celou dobu dělala, že nás nezná a nechovala se k nám moc hezky. Potom odešla ze soutěže, vlastně odešla z celého týmu a teď si sem přijde a myslí si, že bude zase všechno v pořádku a bude mít svoje místo v týmu."

"Tak to není!" obhajovala jsem se. "Mrzí mě, jak jsem se chovala, vážně. Nemyslela jsem si, že dostanu své místo v soutěži, o tom jsem vůbec nepremyslela, já se jen chci vrátit. A omluvit se vám."

"Kdo je pro to, aby se Luna přidala k týmu a hned by šla s námi soutěžit? Myslím, že by se zvládla všechno naučit." ozvala se Jim. "No tak! Kdo je pro ať zvedne ruku."

Zvedla se ruka Jim, Simóna, Gastón a Delfi, která potom ruku dala dolů, když uviděla pohled Ámbar. Bodlo mě u srdce, když Matteo nezvedl ruku.

"A kdo je proti?"

Ruku zvedl Ramiro, Ámbar a Delfi.

"A co ty Matteo? Ty jsi ještě nehlasoval. Tvuj hlas rozhodne."

Hodnou chvíli mě pozoroval. Nic neřekl, neusmal se, absolutně nic nedělal. Co je s ním?

"Já jsem... já jsem pro. Ať se k nám přidá ještě před soutěží." konečně řekl svoje rozhodnutí.

S úlevou jsem vydechla. Usmála jsem se na něj a bezhlasně jsem mu naznačila: "Děkuju." Asi po sta letech jsem viděla jeho úsměv, když se na mě usmál a kývl na souhlas, že nemám zač.
Všichni kromě Ramira, Ámbar, Delfi a Mattea ke mně příběhli.
"Luno!" vykrikla Jim a začala mě objimat. "Jsem tak rada, že jsi tady s námi a že už jsi normální!"

Musela jsem se usmát. "Nejsi první kdo to říká."

"Takže už jsi v pořádku?"

"Ano, už jsem. Chci se vám všem hrozně moc omluvit," začala jsem se omlouvat, když mě Jim pustila. "Nevím co to se mnou bylo, ale teď už jsem vážně ta stará Luna."

"To je v pořádku, hlavně že jsi se vrátila." usmál se Gastón.

"Ale už nám to, prosím tě, nedělej. NIDKY." řekl Simón.

"Nevím přesně co se ti stalo, Luno, ale doufám, že už to je za tebou." ozvala se znovu Jim.

"Né tak docela, musím ještě něco vyřešit." koukla jsem se směrem na Mattea. Jim zachytila můj pohled.

"Jasně, chápu." usmála se a znovu mě objala. Tentokrat se přidali i Gastón se Simónem.

Mám vážně skvělé kamarády!

Ahooj! 💛 Doufám, že jste si užili další kapitolu, je pěkně dlouhá, opět přes 1200 tisíc slov.🎉 A nebojte, nevím ještě v jaké kapitole to bude, ale můžete se těšit, že se konečně něco stane mezi Lunou a Matteem! 🎉
Opět budu moc ráda za každé VOTE nebo comment ❤️

!❗️A mám na vás takovou otázečku. Napadlo mě už před delší dobou napsat příběh na Leonetta. Protože, samozřejmě, zbožňuju také seriál Violetta. Už mám něco málo napsané, ale zajímá mě jestli vy byste to chtěli a četli, prosím napište mi to 🤔🤷‍♀️💜 ❗️!