Red Riding Hood (ff - Sterek)

Sbohem...

Odejde od nich a už se nevrátí. 

V kuchyni...

Když naskládali všichni špinavé nádobí do dřezu, rozhostilo se mezi nimi smutné ticho. I těm bez nadpřirozeného sluchu bylo jasné že to chlapec nezvládal. I když se snažil jeho srdce a oči ho prozradili. Bál se jich a nikdo s tím nemohl nic udělat. Lydia se rozplakala a vrhla se do náruče Allison. I lovkyni se po tvářích začaly koulet slzy. Položila si hlavu na Lydiino rameno a rozplakala se naplno. Přiskočila k nim i Malia s Melissou. Nakonec se k nim přidal zbytek a tak vytvořili malé plačící kolečko. Nikdo nechtěl o Karkulku přijít, přijali ho do jejich podivné rodiny, získal si jejich srdce.

Všichni tam takhle stáli ještě dlouho, než se alespoň částečně uklidnili. Všichni chtěli Stilesovi dopřát chvíli klidu a tak za ním nikdo nešel. Ani Derek, který z toho byl nešťastný nejvíc. Měl Stilese opravdu moc rád. Doufal že se to časem zlepší. Ale nevěděl jestli se to vůbec dá zlepšit. Některé rány ani čas nezahojí. 

A tak se s ostatními přesunul do obývacího pokoje, kde si různě posedali. Zůstali zticha. Každý se zahloubal do svých myšlenek a tak tam tak seděli pěknou dobu. 

V pokoji...

Když se trochu uklidnil a už mu jenom stékaly tiché slzy, všiml si že je v pokoji stůl. Nikdy dřív si ho nevšiml, bylo to jako by se tam objevil zničeho nic. Jako kdyby se tam objevil právě pro něj. Rozhodl se že smečce napíše dopis na rozloučenou, aby věděli že mu i přes to co se stalo, přirostli k srdci. 

Rozešel se proto tedy ke stolu a posadil se. Před ním leželo několik čistě bílých papírů a vedle nich i tužka. Nejprve si v hlavě srovnal co chce napsat a dal se do psaní. Zabralo to dost času, ale už byl hotov. A mezitím co psal dopis pro smečku se rozhodl že jeden napíše jenom pro Dereka. Zasloužil si to, už jenom proto jak se o něj staral. 

Když už měl i dopis pro Dereka, všiml si že je venku už tma. Nečekal že mu napsání dvou dopisů zabere takovou dobu. Ale je v nich vše co měl na srdci a co jim všem chtěl sdělit. Teď je jenom někam schovat než nadejde ta správná chvíle. Vložil se tedy do jednoho ze šuplíků, které byly součástí stolu. Bylo u dost hodin a on od oběda nic nejedl. Nechtělo se mu chodit dolu. Ale jeho bříško mu nedávalo moc na výběr. Proto se vydal z pokoje a pak po schodech dolu. Doufal že už je dost hodin a že ostatní už budou spát, ale jak se blížil víc dolu slyšel že v obývacím pokoji pořád někdo je. Nejspíš tam jsou všichni. Napadlo Stilese a chtěl se vrátit, ale to už si ho všichni obyvatelé domu všimli. Zčervenal a zase ho polila vlna paniky. Ale jeho žaludek se velmi hlasitě a bolestivě hlásil o svoje a tak byl Stiles donucen k tomu, aby sešel i těch pár posledních schodů. Všichni se na něj překvapeně dívali. nečekali totiž že by Stiles přišel, ale teď tu stál. 

"Stilesi, zlatíčko copak je?" Zeptala se mile Melissa během toho co se zvedala z křesla na kterém doposud seděla. Nikdo jiný se mluvit nepokoušel. Protože nechtěli chlapce ještě víc vyděsit, vypadal jako malý koloušek co se zaběhl v lese. 

"N-no jenom jsem chtěl poprosit o něco k jídlu." Pověděl tiše Karkulka. Vzal by si jídlo sám, ale nebyl to jeho dům a tak se raději zeptal. Podíval se na Melissu a ta mu věnovala ten největší úsměv jaký, kdy na ní viděl. 

"Samozřejmě drahoušku. Pojď nechala jsem ti porci od večeře." Pokynula mu rukou aby šel za ní a sama se rozešla do kuchyně. Stiles ji tiše následoval a nervózně se rozhlížel po tvářích smečky. Chvíli se zastavil pohledem na Derekovi. Doufal že mu nějak došlo že chce aby za ním přišel, že tam nechce být sám, ale nevěděl jestli to vlkodlak pochopil.