Má perfektní alfa 2(Pozastaveno)

3

Kafe jsem položil na stůl a jen si sedl do křesla. ,,Díky..."  Nezaujatě pracoval dál, bez jediného věnovaného pohledu. Nechtěl jsem si stěžovat, že je zde nuda. Vážně nechci Harryho znova naštvat. Čím více je starší, tím více má agresivnější povahu. Nejsem si ani jistý, že mě miluje. Tedy... Připadá mi to v nějakých momentech. Upřímně jsem si jist, že ho miluji a že nemám v plánu ho opouštět. Jen mě někdy jeho chování zraňuje, nevím čím to je. Nevím proč se tak chová. 

Nohu jsem si přehodil na druhou stranu, jelikož mě začala bolet. ,,Nudíš se?" Podíval jsem se na něj. Nechal práce a zvedl svůj pohled od stolu. Zadíval jsem se na něj, ani nevím proč. Vážně si tenhle krásný člověk vybral mě?  ,,Ne..."  Zalhal jsem a on se zvedl. Začal jsem se trochu bát. Dřepl si před mě a jen se mi zadíval do očí. ,,Lžeš. Nejen že to, ale taky se bojíš,"  Nevěděl jsem, co mu odpovím. ,,Já nevím proč..."  Podíval jsem se na něj. ,,Někdy ti mé chování vysvětlím, ale není ten správný čas. Ještě bych tě vystrašil..."  Pohladil mě na stehnu a zvedl se. ,,Chceš vzít domů?"  Zvedl mě a já se jen usmál. Ruce jsem mu dal okolo krku a on mě zvedl na sebe. Mám rád, když mě na sebe vysadí a já mu můžu koukat do očí. 

Dojeli jsme domů a já mu dal pusu na rozloučenou. Musel zase do práce. Zavřel jsem za sebou dveře a hned mě přišla služka přivítat. Podíval jsem se na její nohy a jen zaskuhral. ,,Vážně ti v tom není nějak šoufl Ariano?"  Podíval jsem se na její boty a ona se stále dívala do mého obličeje. ,,Nevím o čem mluvíte, pane Louisi,"  Protočil jsem očima. ,,Dobře, budeme mít dohodu. Ty mi nebudeš říkat pane Louisi, ale jen Louisi. Já se třeba naoplátku nebudu fucatit když... Když mám jít dolů za Harrym a vy mě přemlouváte..."  Odmlčel jsem se. ,,To je fér, ne?"  Usmála se. ,,Tak dobře, mohu se zeptat, co jste tím myslel?" Úsměv ji pořád neopouštěl. Natáhl jsem ruku na podání a ona ji přijala. ,,Já jsem Louis," Oznámil jsem ji jako náznak tykání. ,,Děkuji, Ariana," Pustili jsme své ruce. ,,Přeci z těch podpatků, nechceš si to sundat, dokud tu Harry není?"  Usmál jsem se zase já. ,,Noo... Já nevím Louisi,"  Nervózně se na mě podívala. ,,Věř mi, odpočineš si než tu zas bude Harry,"   Zaváhala a přeci jen si je sundala. ,,Děkuji moc, jsem ráda že jste mi to dovolil. Není lehké nosit jehly,"  Vzala si je do rukou. ,,Víš co? Pojď si sednout a já ti přinesu tvé oblíbené pití," Usmál jsem se na ni.  ,,Ne... to nemohu přijmout.." Protočil jsem očima.  ,,Ale ticho, už jsem řekl. Chci to tak tak tiško a jdi si sednout,"  Rozkázal jsem a došel s ní do obýváku. Sedla si a nervózně se na mě podívala. ,,Neboje se, i kdyby tak by to Harry neřešil když jsem to chtěl. Jaké máte ráda pití? Kromě vody... Tu pijete pořád..."  Zamyslela se. ,,Mám ráda Sprite," Usmála se. ,,Jak je libo," Otočil jsem se a jen šel do kuchyně. 

,,Tak tady to je,"  Pousmál jsem se a pití ji položil na stůl. ,,Děkuji,"   Sedl jsem si vedle ní. ,,Je to super, co?"  Usmál jsem se na ni. ,,Po takové dlouhé době ano,"  Usmála se a upila pití. Začal jsem si s ní povídat. Jsem až mile překvapen, jak moc máme hodné služky. 

,,Oh ne!"  Sykla, když uslyšela klíče v zámku. ,,Tak běž,"  Usmál jsem se. Chtěla uklidit tu skleničku. ,,Nemusíš..."   Děkovně se usmála a rychle si obula své jehly a upravila se. ,,Jsem tady!"  Zakřičel Harry. Nezní moc nadšeně.  Chtěl jsem odpovědět, ale nešlo to. Nějak jsem ztratil slova. ,,Žádný pozdrav? Nic?"   Objevil se za rohem stěny, o kterou se opřel a zase naštvaně odešel. Člověk mu jen neodpověděl, hned je naštvaný!   Zvedl jsem se a šel uklidit skleničku. ,,Pojď sem!"   Zakřičel nejspíše z ložnice a já jen přimhouřil oči. 

Abych pravdu řekl, nechce se mi. 

Možná mám důvod.