Ta, kterou nikdo nečekal (Once upon a time)

1. Část: Ta, co byla zrazena

Zdravím ONCERS! tohle je můj nejnovější příběh, snad si ho užijete. Pokud ano, budu ráda za každý koment a like. Popřípadě připomínky, nápady a postřehy. Pěkné počteníčko ♥

„Neboj se, jenom to vyřídím a hned půjdeme," uklidňoval bratr Alexandru, která se třásla strachy. Přece jen to byla loď kapitána Černovouse a jeho posádky. Krutý a nelítostný chlapík s krví podlitýma očima byl široko daleko známý svou nepředvídatelností. A teď ji její starší bratr Nathan přesvědčoval, že to bude v pořádku?

„Jak to víš Nathane?" zeptala se. Sedmnáctiletý hoch se zastavil a otočil se směrem k sestře. Podíval se na ni hlubokým, důvěřivým pohledem. Vzal ji za ruku.

„Věříš mi?"

„Jasně, že ti věřím, jen nevěřím jemu." Chlapec pustil dívčinu ruku a pokračoval v cestě. V přístavu to páchlo kořalkou, zvratky a rybinou. Alexandře se z toho zvedal žaludek. Přesto oddaně kráčela za svým bratrem, který měl na tváři až podivuhodně šťastný výraz. Copak nechápal, co je to za zrůdu?

Když pak zahlédla havraní plachty Černovousovy lodi, měla chuť dát se na úprk. Zastavila se. Srdce jí bilo na poplach. Ne, něco je špatně. Cítila to.

„Nathane?" Chlapec se za ní otočil, a když zjistil, že stojí na místě, rozčílil se.

„Alex, tak pohni!" Když dívka rozhodně zakývala hlavou, vydal se  k ní.

„Proč mě prostě neposlechneš?!" zeptal se rozčíleně, chytil ji za bledé zápěstí a táhl za sebou.

„Au! Nathane to bolí, kruci!" křičela, ale on ji táhl stále dál. Už byli skoro na tam. V jeho tváři se objevil chtivý výraz. Pohledem si měřil každičký centimetr, jež zbýval k lodi. Těsně u zádi se mu Alexandra vytrhla.

„Proč je pro tebe tak strašně důležité, abych šla s tebou?" zeptala se, tentokrát už s neskrývanou nedůvěrou. Rázem ji však za ramena uchopil muž a pomocí hrubé síly ji přenesl na palubu.

Alexandra se rozhlédla. Teď na ni zíralo několik desítek párů zvědavých, krvelačných očí. Toho, jež se všichni báli ale nikde neviděla.

„Nathane, co se to děje?"

„Jinak to nešlo." Řekl polohlasem hoch.

„Co jinak nešlo?" žádná odpověď. „Nathane! Cos provedl?"

Posádka se jejímu vzteku a zoufalé nevědomosti jen smála. Dopalovalo ji to. Pak ale najednou všichni zmlkli. Proč? Rázem jí to došlo, když k ní dolehl klapot dřevěné nohy kapitána Černovouse. Nebyl vůbec takový, jakého ho znala z vyprávění. Byl menší. Podsaditější. V dlouhém černém vousu už se mu začaly objevovat šediny. A v očích měl stáří. Přesto však vzbuzoval ve všech okolo strach. Hrůzu. Děs.

Muž došel až k ní. Přesto, že jí v té době bylo patnáct, byla stejně velká jako on. Mohla se mu tak dívat přímo do tváře. Pozoroval ji s... obdivem?

„Co se to děje?" odvážila se po chvíli zeptat.

Kapitánovy oči potemněly nadšením. „Jednoduše tě tvůj bratr prodal."

Cože to řekl? Dívka, která v tu chvíli nevěděla, co si má myslet, bezmocně těkala pohledem mezi Černovousem a Nathanem.

„Nathane, o čem to mluví?" ticho. „ODPOVĚZ MI!" posádka se znovu rozesmála. A kapitán Černovous s ní. 

Když se pak ohlédla, spatřila ho těsně vedle sebe. Pohladil ji kloubem kostnatého prstu. Ten horký, slizký dotek jí otřásl. 

„Dovol maličká, abych tě uvedl do děje," řekl potom. „Tady tvůj starší bráška potřeboval kouzelnou fazoli. A tak nějak ji za tebe vyměnil."