Never again [EDITUJE SE]

14. část - Like a Skyscraper

That's the thing about pain. It demands to be felt...

Zcela oněmnělá jsem hleděla před sebe. Zírala jsem do mrtvolného bělma, které bylo podlito krví. Na pramíncích vlasů utkvělo pár kapek krve, které nyní s hlasitým KAP dopadaly na podlahu. Ústa byla pootevřená, dolní ret prokousnutý. I z té malé ranky najednou vytékalo tolik krve. A pak jsem zahlédla jednu neposlušnou slzu, která pomalu stékala po její tváři. V těch očích bylo ukryto tolik bolesti. A tahle slza toho byla důkazem. Jako kdybych v téhle malé slze najednou viděla a cítila všechnu bolest, kterou si musela ta dívka projít. Mé zraky padly na pořezané zápěstí, ze kterého po pramíncích vytékala krev. Nehty i prsty byly umazané od krve, která kapala na zem. Právě v kaluži krve jsem zahlédla malý kovový předmět. Moc dobře jsem ho poznávala. Byla to žiletka. V kaluži krve však působila tak nevinně, jako kdyby za tuhle spoušť ani nemohla. Zohavené zápěstí mrtvé dívky mě přímo bilo do očí. A žiletka? Ta jako kdyby křičela: "Vezmi si mě, zkus mě. Je to lehké, stačí jen málo, uvidíš!" 

Rychle jsem si zakryla ústa rukou. Z mých úst vycházel nervydrásající křik. Mé oči se zalily slzami podobně, jako oči té dívky krví. Slzy mi stékaly po tvářích jedna za druhou, nemohla jsem přestat křičet, nemohla jsem přestat plakat. Jako kdyby to bylo to jediné, co mi zbylo. Cítila jsem se prázdně, smutně, ale na druhou stranu jsem cítila jakousi touhu. Nebyla obyčejná. byla to touha uchopit tu malou věcičku a ulevit si od bolesti, která objímala mé srdce tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. Ona utekla od problémů, od strašného života, který pravděpodobně vedla, od všech starostí a obav, od všeho strachu, od vší bolesti.

Nechápala jsem to. Já byla silná holka, která nevzdávala žádný boj. To jsem dokázala už jako malá holčička s jednou nefunkční plící a 40% šancí na přežití. A teď?

Trvalo jen chvíli, než do místnosti vtrhla Tessa a v závěsu za ní i Nováček. Když mě uviděla, zprvu nechápala. Pak, když přišla blíž a pohlédla na dívčino tělo bez života, pochopila. Stejně jako já, i ona nyní křičela hrůzou a plakala poznáním.

"Odveď ji odsud. Dělej, odveď ji odsud!" štěkala Tessa instrukce po zmateném mladíkovi mezi dveřmi.

"Kurva!" ozvalo se. Mladík si evidentně potřeboval ulevit.

Stála jsem tam, s jednou rukou u úst jsem křičela, ta druhá jen volně visela podél mého těla. Necítila jsem nic než bolest, dokud mě někdo nestrhl dozadu a silně mě neobjal. Zakryl mi výhled na mrtvou dívku a přitiskl si mě k hrudi. Slyšela jsem konejšivá slova, i ruce, které putovaly po mých zádech sem a tam ve snaze zastavit ten nepřirozený třas v mém těle.

"Šššš, bude dobře, zase bude dobře. To nic, uklidni se Fey, uklidni se. Přestaň brečet, už jsi v bezpečí. No tak, klid, nebreč už," slyšela jsem, jak říká. Ale mé tělo mě odmítalo poslouchat. Zabořila jsem mu obličej do klíční kosti a vdechovala jsem jeho vůni. Plakala jsem, ale už jsem se tolik netřásla. Vnímala jsem teplo jeho těla a zhluboka jsem dýchala. Zavřela jsem oči, ale to byla chyba. Jakmile jsem to udělala, před očima mi vyvstal ten hrůzostrašný obrázek. Znovu jsem zakřičela a s mým křikem, který pomalu utichl, jsem se sesunula jako domeček z karet. Končetiny mě odmítly poslouchat. To poslední, co jsem slyšela, byl hukot sirény. A pak už nic. Jen to známé ticho doprovázené temnotou, kterou jsem nakonec přivítala s otevřenou náručí.

***

Probudila jsem se až v nemocničním pokoji. Pomalu jsem otevřela slepené oči od sebe a zamžourala do ostrého svitu zářivky. Na ústech jsem měla přitisknutý dýchací přístroj, který mi zaručil přívod kyslíku a do žíly jsem měla zavedenou kapačku. Byla jsem v typickém oblečení pacienta. Rozhlédla jsem se po bílém nemocničním pokoji a myslela jsem si, že pomalu přicházím k sobě. Jenže se mi zatočila hlava a já opět upadla do temnoty. 

***

Po druhé jsem se probudila o několik hodin později. Ležela jsem na tom stejném lůžku, s tím stejným dýchacím přístrojem i stejnou kapačkou. Tentokrát však nebyl můj pokoj prázdný. Vedle mě na židli seděla jakási shrbená postava. Rukou si podpírala hlavu a spala.

Byl to Nováček. Zamrkala jsem, abych se ujistila, že je to opravdu on. Byl to on. Chtěla jsem promluvit, ale nevyšlo ze mě jediné slovo. Pohnula jsem rukou a Nováček se probudil.

"Konečně!" zvolal, ale opět se ztišil, když jsem tvář zkřivila bolestí. Hlava mi třeštila a v uších mi hučelo.

"Ležíš tu už skoro 48 hodin. Málem mě k tobě nepustili. Jak ti je?" vychrlil na mě jedním dechem a nakrčil čelo. "Tessa šla s tvým tátou pro kafe. Vzal si kvůli tobě volno a nehnul se odsud ani na krok. Až když jsem slíbil, že tě ohlídám, tak svolil. Kurevskej mezek ten tvůj táta. Už vím, po kom to máš," ušklíbl se a pohladil konečky prstů mou ruku.

Trhla jsem sebou a ruku jsem si položila na břicho. Chvíli jsem na něj beze slova zírala, dokud se dveře pokoje neotevřely a do nich nevstoupil můj táta. Kolem očí měl vějířky vrásek a ruka, ve které držel kelímek od kafe, se mu lehce třásla. Byl to divný pohled. Nikdy jsem tátu neviděla tak zničeného. Jako kdyby za ty 2 dny neuvěřitelně zestárl. Chtěla jsem se zeptat na tu mrtvou dívku, ale neměla jsem sílu mluvit. Zírala jsem tedy na tátu, který tiše mluvil s Nováčkem. Tessa za mnou přišla a pohladila mě po ruce.

"Tak co, kočko? Jak ti je? Nevypadáš zrovna zdravě, ale to se vsákne," snažila se odlehčit situaci a posadila se na okraj mé postele, "říkala jsem si, že by tě mohlo zajímat, co jsi viděla. Fey, byla to ta kudrnatá holka. Ta, kterou jsme potkali minulý rok v ředitelně. Nevím, jak se jmenovala, tuším, že Charlotta, nebo to tak aspoň říkali. Byla prý psychicky labilní a prý to nebylo poprvé, co se pokusila o sebevraždu. Hloupá husa, nemohla to provést jinde. Třeba doma. Ne, musela to udělat přímo na školních záchodech a to v první den školy. Blbka."

Táta s Nováčkem už byli dávno pryč a Tessa se na mě naposledy podívala mezi dveřmi. Věnovala mi povzbudivý úsměv a stejně, jako se dveře zavřely za ní, zavřela se má mysl i za mnou samotnou.