Když mě hlídá démon

Smrtící svitek

Konečně jsme došli domů, kam mě Grell galantně doprovodil. Sebastian tam ovšem stále nebyl a já mu tak nemohla vyčítat, že jsem se, jak jinak než kvůli němu, stala obětí sexuálního napadení. Nakonec jsem stejně dospěla k závěru, že by všechnu vinu hodil na mě jakožto na lidskou, chtíčem a hříchem, naplněnou bytost.

Grell se rozhodl, že tu ještě chvíli pobude, kdyby se Claude, sexuální maniak, chtěl vrátit a dokončit své zvrhlé plány. Navíc mu na listě nestálo zatím žádné jméno, které by čekal nezvratný osud- to mi tedy tvrdil. Nalila jsem mu tedy červené víno, které stálo na lince, ani nevím proč, on mi poděkoval a téměř okamžitě ho celé vypil.

,,Proboha," chytla jsem se za hlavu.

,,Smrtky nemohou být opilé, zachovej klid," řekl mi.

Pokrčila jsem rameny. Třeba měl pravdu. Člověk to není a já fyziologii astrálních a nadpřirozených postav nastudovanou nemám. Chtěla jsem si vzít nějakou rychlou svačinku z ledničky, když v tom Grell spadl ze židle přímo na podlahu a nevypadal, že by se hodlal vstát. Vylekalo mne to a skrčila se k jeho tělu. Vypadal docela spokojeně. Měl zavřené oči a spal. Párkrát jsem do něj šťouchla prstem, zaškubala s ním, dala mu pár facek a má snaha skončila, když jsem do něj kopla, ale on stále spokojeně ležel na linoleu. Z kapsy mu vyčníval svitek, pravděpodobně údajný seznam lidí, tak jsem ho vzala a rozevřela jsem ho.

To mne vylekalo ještě více, jelikož na tom papíře bylo, spočítala jsem to, 11 jmen. Svitek jsem hodila vedle něj s tím, že to není má starost, ať se vyspí, že si jdu lehnout do mého pokoje.

Vyběhla jsem schody, otevřela dveře do pokojíku a skočila na postel. Takový euforický pocit po náročném dni snad ani nelze popsat. Sáhla jsem si do kapsy, abych si nahmatala žvýkačky, které jsem tam buď měla, nebo neměla, ale nahmatala jsem jen nějaký papír, který jsem vyndala a k mému zděšení to byl Grellův svitek, který měl ležet vedle něj. Svitek jsem zahodila na zem a zavřela oči. 

Něco mi dopadlo na hruď. Otevřela jsem oči. Byl to ten zatracený svitek. 

Roztrhala jsem ho a kousky hodila do prázdného hrnečku, jelikož jsem nechtěla mít bordel po pokoji.

V mé ruce se náhle zhmotnil celistvý a snad ještě kvalitnější než předtím.

,,Co to sakra," ztrácela jsem nervy.

Podívala jsem se na drobná písma, která byla vepsána v pravém dolním rohu. Majetek Kary Collinsové.

,,Co to je zas za prank?" rozbušilo se mi srdce, když jsem otočila list a někde uprostřed sloupce jsem spatřila hrozivou větu, která oznamovala, že za nesplněné povinnosti hrozí existenční likvidace.

Ani jsem pořádně nevstřebala tuto děsivou informaci, když se v mých dveřích objevil Claude s poněkud rozhořčeným výrazem. Hlavou mi prolítl obraz Grella s čumákem na podlaze a na to, jak on mě už zachránit nepřijde.

,,Alé, koho pak tu máme... Mladičká si myslela, že mi snad uteče?" říkal s klidným tónem a přibližoval se ke mně.

,,Vypadni," řekla jsem zoufale a dívala se na kus papíru.

Ani jsem nevěděla, co je teď mým větším problémem. Měla jsem ale takový pocit, že zničená existence je krapet horší než sexuální deviace.

Claude mé příkazy, naprosto nečekaně, ignoroval a nebezpečně se přibližoval.

,,Copak to držíš?" zeptal se velmi úchylným tónem, což mě donutilo k nepříjemnému úšklebku.

Papír jsem zmuchlala a hodila mu jej do obličeje, což ho dopálilo, papír popadl, rozložil ho a přečetl si 11 jmen. V pravém rohu přečetl, že to náleží právě jemu.

Nad poslední informací jsem se zlomyslně ušklíbla.

,,Co to je za hloupost?" začetl se i do další strany, která obsahovala pokyny.

,,No tohle?!" papír odhodil na zem, ale rázem se mu objevil v kapse u kalhot.

Asi dobrých 10 minut strávil nad přecházením z jednoho místa pokoje do druhého a stěžoval si, že není nějaká podřadná smrtka, co to má znamenat a jak se mu to mohlo přihodit. Stále jsem na tváři držela zlomyslný úšklebek.

,,No podívej se na to!" řekl a vtiskl mi papír do rukou.

V ten moment jsem pocítila nával zoufalství spojený s naprostým šílenstvím, když se v pravém dolním rohu objevilo opět mé jméno.

,,Vezmi si to, je to tvoje!" vykřikla jsem na něj a papír vtiskla do rukou jemu.

On zaznamenal změnu, která se stala a začal chápat, co se děje a o co mi jde. To ho samozřejmě naštvalo a snažil se mě přinutit, abych se toho proklatého papíru znovu dotkla. Povedlo se mu to až když mi ho narval do výstřihu a vlastnictví se náhle opět přeneslo na mě. V ten moment se v místnosti objevil muž v obleku a hranatých brýlích s tlustými obroučkami.

,,Proč to nikdy nemůže bejt mírumilovná paní?" povzdechla jsem si nad pohledem na neznámého pána, který měl vražedný výraz v jeho zářivě zelených očích.

,,Vy dva!" vykřikl a ukázal na nás prstem. ,,Děláte nepořádek v celém papírování! Shodili jste nám kompletně systém, všechny smrtky netuší, koho mají vlastně připravit o život a to jen díky vám dvěma, neschopní idioti!" 

Líbilo se mi, jak to stručně a jasně vybalil, ale zároveň mě děsilo to velké nedorozumění s naší rasou a to, že my smrtky nejsme. Neměli jsme možnost argumentovat. Vlastně jsme to ani nestihli, jelikož jsme byli okamžitě teleportováni na jakési úřední místo, které vypadalo úplně stejně jako jakákoliv větší firma.