Pakt

Prolog

V dálce slyšel tlumené rány. Byly čím dál tím hlasitější. Všude byla tma. Tělo se mu třáslo zimou. Necítil ruce ani nohy. V ústech se mu rozlévala pachuť krve a prachu. Pomalu pohnul očními víčky a na škvírku je otevřel. Všechno bylo rozmazané, nedokázal pořádně zaostřit. Hlava se mu mohla rozskočit, na nic si pořádně nevzpomínal. Vedle ramene zaznamenal mihnutí něčeho neidentifikovatelného. Vše bylo v mlze. Ztěžka se přetočil na záda a snažil se ze všech sil zaostřit. Leknutí ucukl, když se před ním rychlostí blesku objevily dvě světlé oči, které si ho s krvelačným zájmem prohlížely. Znovu začal upadat do bezvědomí, jenom v dálce slyšel řezavý smích.

Když se znovu probudil, cítil se mnohem lépe. Nepociťoval žádnou bolest, zrak mu sloužil jako dřív. Nechápal, co se stalo. Poslední, co si pamatoval bylo, že přišla ta dlouho očekávaná bitva, a on byl v jejím středu. Ale kde se to ocitl? Byl snad v Azkabanu? Ne, to určitě ne, na to tu bylo moc velké teplo. Vstal ze země a opatrně se přiblížil k otvoru ve zdi, kde byly zaklesnuté mříže. Neviděl ale nic zajímavého, krom chodby a dalších zvláštních cel. Ne, tohle opravdu nebyl Azkaban. Kde to ale jen byl? Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je znovu otevřel nadskočil leknutím. Propalovaly ho pohledem temně rudé oči. Dívka se stejně zbarvenými vlasy si ho zvědavě prohlížela. Nasucho polkl, ale pohled jí opětoval. Neuhnul. Zvědavě nadzvedla obočí a naklonila hlavu na stranu.

„Nejsi jako ti ostatní," promluvila po chvíli úlisně medovým hláskem. „Ti se mohli rozskočit strachem," a povýšeně se na něj usmála. „Ale ty... ty se nebojíš nebo to velmi dobře skrýváš," ztlumila hlas a ústa zkřivila do zvláštního šklebu.

„Kde to jsem?" zeptal se pevným hlasem, aby v něm nebyl poznat jediný náznak nejistoty.

„Ty to nevíš?" řezavě se zachichotala a hlasitě si povzdechla. „Přece v pekle, drahoušku." Na posledním slovu se zamračila a svůj hlas snížila o několik oktáv, až mu přeběhl mráz po zádech z toho, jak vypadala najednou krutě. Ustoupil o několik kroků od mříží.

„V pekle..." zopakoval po ní nevěřícně a těkal očima po zděné podlaze své cely. „Takže jsem..."

„Mrtvý?" skočila mu dívka do řeči a pyšně se napřímila. „Ano, to doslova jsi," odfrkla si. „A jako každý jiný hříšník, jsi skončil tady. Ale neboj se, ještě máš možnost přesvědčit samotného Satana o své „nevinně"," a rozchechtala se na celé peklo. „Každý, kdo přijde do pekla si myslí, že si to nezaslouží, ale věř mi, zasloužíte si to všichni," ohrnula horní ret a přimhouřila oči. „Ale... ty se mi líbíš. Jsi silný, možná to s tebou nebude tak horké," a laškovně pohnula obočím. „Ještě si odpočiň a naber síly, k velkému soudu je budeš potřebovat, věř mi. Satan je sice spravedlivý, ale umí být i opravdu krutý. Ostatně, jinak by nebyl vládce pekel, že? Teď jsi ve vazbě. Než si tě předvolá, zpytuj své svědomí a přemýšlej o svých skutcích a své vině. Ať se máš pak čím obhajovat," a ve vteřině zmizela. Opřel se o mříže a snažil se ji ještě spatřit.

„Počkej! Kdo jsi a jak se jmenuješ?!" zavolal za ní. Těch informací bylo pro jednoho člověka najednou moc. Nevěřil ničemu, ale přesto to musela být pravda. Odskočil od mříží, když se znovu objevila před ním a zkoumavě si ho prohlížela.

„A proč tě to zajímá?"

„Máš pravdu, vlastně ani nevím," pokrčil rameny a opřel se o zeď. „Možná proto, že jsem se probudil do neznáma a tys byla první, koho jsem viděl." Přimhouřila oči a našpulila rty. Nakonec si odfrkla a ušklíbla se.

„Jsem Verdeleth a neboj, určitě mě znovu uvidíš, to ti mohu zaručit." Pohled jí ztvrdl, otočila se a znovu zmizela. Ještě chvíli tam stál a díval se do prázdna, než se pomalu svezl na zem. Měla pravdu, strach pouze dobře skrýval. Srdce měl až v krku. Pekelný soud? S těmi svými hříchy neměl ani za mák šanci. Za co tu vlastně byl? Za to, že se přidal na temnou stranu nebo za to, že ji na poslední chvíli zradil? Ani si té zrady nemohl pořádně užít, když ho hned poslali na věčnost. Doufal, že ti ostatní jsou tu taky a smaží se ve vlastní šťávě, hlavně ten největší z nich. Škoda, že neví, jak to všechno dopadlo. Mohl se alespoň nějak připravit. Kam se hrabalo mučení smrtijedů, tohle mělo být určitě tisíckrát horší. Nevěřil v peklo, ani v nebe a hle, najednou bylo tu. Kdyby to věděl, sekal by latinu od začátku, ale to tu stoprocentně říkají všichni. Pozdě bycha honit. A kdyby jenom bycha. Kdyby aspoň Lily byla taky špatná, tak by ji tu aspoň vídal, ale ona je určitě v těch nádherných azurových nivách s tím nesnesitelným poťapancem Potterem. Jak ho nenáviděl! On vlastně nenáviděl všechny a nejvíc sám sebe. Chtěl se litovat a vlastně se i litoval ale na poslední soud musel být silný. Musel si vymyslet argumenty, kterými by přesvědčil vládce pekel, že vlastně nebyl zas tak špatný. Posmrtné tresty jsou už napořád, ne jako ty na zemi. Ty vždycky skončí. Ale co si to namlouval. On byl špatný, zlý, pomstychtivý... ano, pomstychtivý. To by možná mohlo vyjít, pokud ten hadí skrček unikl spárům samotného ďábla. Na tom by se dalo stavět a třeba by z toho mohl vzniknout i pěkný a útulný hrádek. Verdeleth říkala, že je Satan spravedlivý. Nikdy si to o něm nemyslel. Měl za to, pokud tedy vůbec existoval, že jeho hlavní náplní bylo získávat úpisy a svádět čisté duše na scestí. Ale ono to tedy asi bylo nakonec úplně jinak. Pokud je spravedlivý, určitě uvidí i ten přínos, který v posledních minutách života učinil. Určitě mu dá možnost mu ještě dokázat, že není tak špatný, za kterého ho mají. Nechce se smažit v pekelných ohních do skonání světa. Věčné utrpení nebylo nic pro něj. Vždycky byl něčí pravá ruka, proč by tedy nemohl zkusit být pro jednou užitečný samotnému peklu? Možná to nebude zase tak špatné. Teď už jenom přesvědčit toho nejvyššího z nejvyšších. Severus Snape zavřel oči a se svým typickým úšklebkem usnul.