Defeated

6.

,,Až vyrostu, tak chci být jako ty."
,,Proč myslíš?"
,,Protože ti všechno jde a umíš si se vším poradit."
,,Tohle si ale musíš vybojovat, protože nic není zadarmo. Neměl jsem to nikdy úplně jednoduché, ale důležité je se nikdy nenechat porazit a z toho dna se dokázat vždy zvednout."
,,Proč tomu tak je? To není fér. Proč ti zlí mají většinou už od začátku štěstí a všechno dobré a ti hodní trpí?"
,,Život není fér a proto se musíš naučit bojovat. Život je boj."

,,Nad čím přemýšlíš?" vytrhla mě z myšlenek Nancy.
,,Tak nějak jsem se nad vším zamyslel. Říkala jsi něco?"
,,Ne, jen tady bylo zas to otravný ticho a tak jsem ho přerušila."
,,Všiml jsem si, děláš to často."
,,A proč by ne? Jo... jsem komunikativní člověk, a co jako?"
,,Tak v tom se lišíme. Já zas radši vnímám klid a ticho."
,,Pohoda, já to beru." usmála se.
,,Můžu se zeptat?"
,,Jasně, ptej se."
,,Jsi docela opovážlivec... zkoušela jsi i ty horší věci jako jsou alkohol a cigarety?"
,,Myslíš drogy?"
Přikývl jsem.
,,Docela osobní otázka... ale jo. Zkoušela. Ale feťačka jsem nebyla, to zase ne. Jen jsem to zkusila... ze zvědavosti. Zkoušela jsem tolik věcí, prože mě prostě vždycky zajímá co se pak stane, co to se mnou udělá a nebo jaký je to vlastně pocit."
,,Docela hazarduješ se svým životem."
,,Já vím, ale tak co. Za pokus člověk nic nedá. Možná pak jen ty následky trochu děsí no. Taková ruská ruleta." pokrčila rameny a podívala se mi do očí ,,A co ty? Hazarduješ se svým životem?"
Nebyl jsem si jistý, jestli jí můžu vlastně říct něco z mého života. Znám jí sotva chvíli a řekla mi něco, co úplně každý vědět nemusí. Věří mi snad? Vždyť mě tak dlouho nezná, tak jak může? Nebo je to takhle normální? Tyhle rozhovory jsem nikdy nevedl, jsem zmatený.
,,Ani ne." odpověděl jsem po chvíli.
,,Bojíš se?"
,,Ne."
,,Ty jsi asi typ člověka co žije jen ten monotónní nudnej život, co?"
,,Asi jo."
,,Přemýšlel jsi třeba o změně?"
,,Několikrát, ale pak mě to vzápětí hned zas přešlo."
,,Můžu ti pomoct, jestli chceš. Teda.. né, že bych tě tahala k drogám nebo tak, jen tě naučit si ten život prostě užívat. Nikdy nevíš jak dlouho tady budeme."
Poslední větu mi řekla tak upřímně, jakoby to bylo přímo od srdce. Zamrazilo mě.
Následně se zvedla a připravovala se k odchodu.
,,Už půjdu, chci si ještě něco zařídit a ty by ses měl jít vyspat."
,,To máš pravdu." přikývl jsem s krátkým zívnutím.
,,Tak díky za ten čaj a za pokec. Zase zopáknem." usmála se a popošla ke dveřím.
,,Tak jo. Měj se, ahoj."
,,Ahoj" ozvalo se už jen z chodby.

Od tohodle "ahoj" uběhly asi dva měsíce, než jsem slyšel další. Nevím kam se vytratila, ale ozvala se až po těch dvou měsících.

Seděl jsem venku na naší lavičce, bylo už mnohem tepleji a začínalo jaro.
V ruce jsem si prohlížel svoje rozbité hodinky. Stále jsem měl dilema, jestli je mám opravovat, protože když je opravím, nebudou už tak totožné jako byly předtím. Ale zase... škoda že nefungují.
,,Neřízni se." zaslechl jsem ten známý hlas. Nancy.
Schoval jsem hodinky do kapsy a otočil se. ,,Ahoj?" svraštil jsem obočí.
,,Já vím, neozvala jsem se. Dlouho. Sorry."
,,Sorry? To je všechno co mi na to řekneš?"
,,Dobře... promiň, vážně. Měla jsem toho hodně a nemohla se ti ozvat."
Podezíravě jsem se na ní podíval.
,,Co je?"
,,Nic, v pohodě."
Přisedla si a vytáhla si cigaretu. Jako vždy.
,,Chceš taky?"
,,Ne, díky. "
,,Roztřískal sis hodinky?" zvídavě se podívala na mojí kapsu, kde trčel kus pásku od hodinek.
,,Už jsou dlouho rozbité."
,,Tak proč je nedáš opravit?"
,,Stále o tom uvažuji."
,,Znám jednoho chlápka, co to umí. A je levný. Můžu ti to dohodnout, jestli chceš?"
,,Když budu chtít, opravím si je sám."
,,Pracuješ v hodinářství?"
,,Ne...jsem strojní mechanik. V tomhle ohledu si poradím se vším."
,,Hustý. Takže... až se mi něco posere třeba v káře, opravíš mi to?"
,,Když to bude možné, tak ano."
,,Super! Máš vizitku?"
Otevřel jsem peněženku a zkusil zapátrat.
,,Bohužel nemám," odpověděl jsem oo chvíli hledání. ,,Ale napíšu ti do SMSky přesnou adresu firmy, jestli chceš?"
,,Jasně!"
Napsal jsem jí adresu a odeslal to.
,,Dík. Teď tě můžu stalkovat." zasmála se zlomyslně.
,,Kdykoli." připojil se sarkasticky.

,,Jel jsi někdy silnou motorkou?"
,,Párkrát jo."
,,Jak rychle?"
,,Asi 150."
,,Děláš si prdel? Tak málo jí dopřeješ chudince? Takovým mašinám se musí pořádně zahřát motor... a víš co? Jdu ti to ukázat."
,,Cože? Hned teď?"
,,Jo hned teď, tak zvedni tu svojí zadnici a jdem."
Zase jsem jí poslechl a dal se na další andrenalinový zážitek.

Prosvištěli jsme městem a mimo město jsme jeli takovou rychlostí, že jsem se ani nestíhal podívat na tachometr. Sice jsme málem v jedné prudké zatáčce u svodidel spadli z útesu, ale bylo to.. úžasné.
Zase se mi to líbilo a užíval jsem si to.
Cestu zpátky mě nechala řídit a já si zkusil, co je to být kaskadér. Měl jsem pocit, že mi narostla obrovská křídla a já mohl létat. Mohl jsem létat.