Bez limitu *připravuje se*

/Prolog/

Montana, 26. 11. 2008

Srdcem mi pulzovaly poslední elektrické vlny, nutící ten nesmrtelný sval k divokému tempu. Necitlivost končetin pomalu ustupovala a já pocítila tíhu a náročnost pohybu. Koordinace selhávala, rovnováha mě zcela opustila. Dva muži mě po stranách přidržovali a bedlivě sledovali každý můj pohyb. Další náhražka, která mě oddálila od lidské bytosti o nový kousek.

Kulhavým krokem jsem postupovala dál ve své první cestě s robotickou nohou. Neobešla se bez několika pádů a tichých nadávek, ale za pár minut jsem dokázala pevně stát bez podpory stěny. Zvedla jsem hlavu k těm, kteří mě předělali na loutku, a kývla. Každou vteřinou, již jsem tady trávila, se můj normální život vzdaloval. Nemrzelo mě to, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Stejně už se nemám kam vrátit.

*

Běžím lesem. Kolem mě víří čerstvý poprašek sněhu, který mi křupe pod nohama spolu s větvemi. Od tlamy stoupá obláček sraženého dechu. Stromy mě hladí přes hřbet a vítr cuchá hustou zimní srst. Čumák se leskne v měsíčním světle a do tlap mě mrazí studené skály. V uších mi zvoní cinkání kovu do kamene při každém mém kroku. V rameni a koleni pulzuje ostrá bolest, přes záda přejíždí pocit tupých ran a mozkem mi problikávají útržky vzpomínek.

*

První sevření železné pěsti bolelo. Každý sval, napojený dráty k novému vylepšení, se křečovitě svíral a snažil se o správný chod. Elektrické šoky, proudící do mozku skrz kabel v páteři, byly všechny jako rána kladivem. Tušila jsem, že něco brzy přijde. Netušila jsem co, věděla jsem však, že to bude velké a převratné. Měla jsem pravdu.

*

Oklepu se nelibostí, jako kdybych chtěla z kožichu vytřepat vodu i s nepříjemným pocitem. Přešlápnu z nohy na nohu a rozhlédnu se po tichém okolí. Pamatuji si všechno z míst, kde se ze mě tohle stalo. Pamatuji si chlad z okolních stěn, i každý záškub těla při nových zkouškách funkčnosti umělých končetin. Matně si vzpomínám také na útržky při probuzení v průběhu operací. Pamatuji si slova, vyrytá do kamenné zdi nad vchodem: Strach je nejlepší motivací. Nikdy jsem je nechápala, ale cítím, že brzy již porozumění dojdu.

***

S námahou otevřu oči a rozhlédnu se. Pomalu mě opouští typická ztráta paměti, již jsem utrpěla při dalším neočekávaném zkratu, a vracím se do přítomnosti. Nacházím se v malém dřevěném obýváku v jedné dávno opuštěné horské chatě. Tu místnost už znám nazpaměť - rozbité žaluzie na čtvrtém a pátém okně směrem od vyhaslého krbu a nedovírající se dveře na zadní verandu, skrz které hučí hravý vítr. Trávila jsem tu v minulých měsících šedesát procent veškerého času, znám tu každý nepatrný detail.

Se zasténáním se posadím. Levý loket opřu o pokrčené koleno a zajedu si prsty do vlasů. S hlasitým funěním přinutím své srdce ke klidu a promnu si oči, které pálí. Vnitřní hlas mi napovídá, že bych měla změnit působiště. Za dobu co tu jsem, se mi podařilo v okolí ulovit tolik zvěře, že to někomu brzy přijde podezřelé a začne pátrat po původci té spouště.

,,Zrovna když jsem si začínala zvykat." zamumlám si pro sebe a doprovázena několika heknutími se postavím na nohy. Hlava se mi motá jako po požití nějaké drogy. Jsem tak nucena chvíli jen nehybně stát a zpracovávat další, pro celé tělo náročný zkrat, který mě z řádného fungování vyřadí na několik dalších hodin.

Když se mi srovná tlak a znovu zostří rozmazané vidění, sbalím si těch pár kusů oblečení, co mám a nějaké věci, které jsem ukradla turistům v lesích. Vše naházím do malého batohu a řádně zahalená se vydám na dlouhý pochod směrem k nejbližší vesnici.

Čich mě neomylně vede přes nocí zahalené zasněžené hory až do vesnice v zapadlém údolí, kde si vyhlédnu modrý pick-up. Hodím batoh na korbu a skrz pootevřené okýnko, jež otevřu násilím, se nasoukám dovnitř. Právoplatný majitel vozidla sedí v klidu a teple hospody, pár metrů od tohohle malého parkoviště. Pomocí drátů nastartuji, vyjedu ze štěrkem pokrytého plácku a vjedu na asfaltovou cestu, mířící daleko odsud.

Je na čase se vrátit, alespoň z části, do lidské role a naučit se znovu žít ve městě. Pro zvíře uvnitř mě, zvyklé na divokost a nespoutanost života, to bude těžká změna. Jenže už nemám moc míst, kam bych se mohla ukrýt před světem a těch pár zbylých si musím uschovat pro případ nejvyšší nouze.