LUNA, magická kočka

Luna

Probudila se v kuchyni u stolu.
Zavrtěla nechápavě hlavou. Co se to děje? Proč se vždycky zbudí, a vůbec nic si nepamatuje?! A proč spala v kuchyni?
Šla se podívat nahoru, jestli jsou její rodiče vzhůru nebo jestli ještě pořád spí.
Byli v posteli a rozespale se na ni usmáli.
"Ahoj Elo." Pozdravil ji tatínek.
"Jak se ti spalo?" Dodala maminka.
"Jo, ušlo to." Až na to, že si nic nepamatovala.
"Já si chci ještě schrupnout," řekl tatínek a maminka se zasmála. "V tom případě si potom udělej snídani sám."
"Mami, přemýšlela jsem, co třeba projít se k nějakým jiným bungalovům a s někým se seznámit?"
"To je dobrý nápad, Elo. Tak půjdeme hned po snídani."
Ela i sedla ke stolu a oždibovala housku s máslem. Přemýšlela u toho, co se to vlastně včera odehrálo. Jediné, na co si vzpomněla, bylo to, že zhaslo světlo a ona musela rozsvítit baterku na mobilu.
"Nechutná ti to?" Zeptala se mamka.
"Jo, chutná." Řekla Ela nepřítomně.

Po snídani hned vyrazily. Ela šla první, a jak přemýšlela, najednou si vybavila ceduli. Nalu, hlásila ne příliš výrazně. A včera...počkat, vzpomínala si...
Seběhla z kopce k ceduli, přes nechápavé volání mamky. Cedule byla stejná. Tak se ji to snad zdálo? Včera tam byl jiný nápis.
Ela přejela prsty po vystouplém nápisu. Nalu. Luna. Nalu. Luna...
Luna, včera tam psali Luna!
Ale jak to???
A ta kočka. Černá, se žlutozlatýma očima, a s bílým půlměsícem uprostřed čelíčka. A jak jí svítil zlatě, než seběhla do lesa, kde zmizela.
Praštila se do hlavy. No jasně, ona zase všechno zapomněla...
"Co je, Elo?" Přiběhla maminka starostlivě.
Ela se zapřemýšlela. Přece nemůže své mamince říkat něco takového. Stejně by jí nevěřila a ani by to nepochopila správně.
"Asi se mi něco zdálo, to nic."
"Tak...jdeme navštívit sousedy? Chtěla ses přece s někým seznámit, nemám pravdu?" založila si ruce v bok mamka. "Jdeš totiž špatným směrem."

Na druhé straně za bungalovem bylo celkem dost dalších bungalovů a chat, dokonce i další auta.
Před jednou chatkou vysedávala nějaká stářím scvrklá paní a kouřila cigaretu.
Ele lezl cigaretový dým na nervy, ale jako na potvoru musela mamka jít k ní a zdravit ji.
"Dobrý den, my jsme tu noví, tak se jdeme jenom tak porozhlédnout kolem."
"Dobrý den, já už tady bydlím dost dlouho, každé jaro, léto i podzim, potom na zimu jedu domů." Zachraptěla ta ženská a odsypala popel na zem. "A jaká chata je vaše?"
"My bydlíme támhle v tom bungalovu na kopci." Ukázala rukou maminka.
"Tam?" Podivila se stará paní a vykulila oči.
"Ano...?" Přitakala nervózně maminka a podívala se na Elu , jako co že se děje.
Chvilku bylo ticho, potom paní zakašlala. "A co že zrovna tady?"
"Chtěli jsme někam vypadnout, štvou nás ti lidé, co jsou úplně vedle z Halloweenu."
"Chacha, to znám."
"Hledali jsme něco volného, nabídli nám Nalu, tak jsme tu."
"Tak doufám, že se vám tu bude líbit." Usmála se ta ženská. Působilo to dost divně, čert ví, jestli se vysmívala, nebo jestli se usmála ze slušnosti, ale oči se ji vypočítavě zablýskly.
Uhladila si strakatý hábit, co měla přehozený přes ramena a zapálila si další cigaretu.
"Tak nashle." Rozloučily se a šly dál.
"Neshle," zachechtala se ženská a pak se mohutně rozkašlala.
"To byla ale divná ženská." Zašeptala maminka, když se trochu vzdálily. "Člověk ani nevěděl, jestli se má bát."
"To teda."
Ela se rozhlížela po okolí, obloha byla modrá, bez obláčků, jako vymetená.
Do toho se třpytilo listí od ranní rosy a pomalu vysvitávalo sluníčko. Krásné svěží ráno. Jak jiné, oproti magické temné noci.