Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

22. Léčka

„Alex!" zaslechnu za sebou výkřik, ale neřeším ho a pokračuji v rychlejší chůzi dál. Dvojčata se opírala o má ramena a dotyčnému dozadu škodolibě mávala a šklebila se. Tak ty asi rozhodně budou mít povahu po mně.

„Sakra Alex, stůj!" zkusí to opět voják s doktorkou, jenže docílí akorát toho, že ještě víc zrychlím.

„Vole!" křikne Elizabeth za těma dvěma.

Snažím se v sobě udusit smích a přísně se podívám po té nezbednici, která se spokojeně culila za nové objevené slovíčko.

„Co prosím??!" vyjekne o oktávu výše tónem matka.

„Ty to jen tak nezapomenou," cuknou mi koutky, ale řeknu to tak, aby mě neslyšely.

To už mě však oba doběhli a zabránili dalšímu pohybu.

„Sakra Barnesi, nech mě!" rázem mi nálada klesla na bod varu a pokusím se setřást jejich ruce, co mi zabránili v dalším pohybu.

„Alex, moc dobře víš, že tohle už není normální," snaží se mi domluvit máma.

„Jo matko, to máš zatraceně pech, že není normální poslat do bezvědomí uspávacím plynem vlastní dceru! Vlastní dceru, slyšíš ten důraz?!"zaprskám a škubnu sebou. El s Peg se zalekly a schovaly se co nejvíce v mém náručí.

„Myslíme to s tebou dobře," prosebně se mi podíval do očí Bucky těma svýma světle modrýma očima jako nachové kvítí. Na okamžik mě tím dokáže zparalizovat, jelikož i přes to všechno ho stále miluji a on to ví, proto toho taky využil. Ale jak říkám, povedlo se mu to pouze na okamžik.

„Jasně, stejně jako s pokusným experimentem číslo nekočný nekonečno," syknu, vyškubnu se a pokračuju dál směrem k našemu autu.

„Alexandro, zatraceně!" křikne za mnou bruneta a náhle se kolem mého těla obmotá hromada kořenů, kterou s největší pravděpodobností vyvolala máti. To už mi opravdu pila krev.

„O co vám k čertu jde?!" procedím skrz zuby, když mě dojdou a začnou svazovat.

„O jejich práci slečno Rogersová," v tom z auta vystoupil černoch s páskou přes oko a zavřel za sebou dveře. „Byl na vás dočasně podán zatykač."

„No super....lepší vtip jste si nemohli vymyslet? Vám snad definitivně hráblo, ne?" nevěřícně se zasměji.

„Vole!" rozohní se na Furyho Peggy.

„Marggaret, teď ne!" varovně po ní syknu, ikdyž se v duchu hodně přemáhám, abych si udržela kamennou masku. Malá se na mě ublíženě podívá, ale posléze se stáhne.

„Ehm...vaše dvojčata jsou dočasně předána do péče seržanta Barnese, jakožto jejich otce," evidentně zaskočen Peggynou hláškou pak v klidu pokračuje Nick.

„A já už si myslela, že je snad taky chcete zatknout," kousavě poznamenám a nechávám si odejmout má malá zlatíčka a spoutat ruce.

„Al, buď v klidu. Ono se to vyřeší," povzdechne si Bucky.

„Tak ona to byla past jo? Oba dva jste o tom věděli a nic s tím neudělali.....o jaké zločinu se vůbec bavíme, že mě musíte zatknout?" vůbec jsem nepobírala situaci.

„Ukradla jste Kámen reality," Fury se na mě podíval jak na blázna.

„Co prosím? A kde bych ho jako vzala?" vytřeštím oči.

„Povíme si to na základně," pobídl mě Nick, abych nastoupila do auta.

Zmateně těkám pohledem po něm, Buckym a mámou. Nikdo jiný tady snad ani nebyl. Dívali se na mě chladně a zklamaně. Jako kdyby opravdu byli přesvědčeni, že jsem to byla já, kdo to ukradl a lhal jim. No, myslím, že je čas na plán b. Stejně jsem to chtěla podniknout, tak proč ne teď?

„Slečno Rogersová, prosím nastupte si. Pojedeme na základnu," podruhé a netrpělivě mě pobídl velitel SHILDu.

Nenápadně mrknu po dvojčatech, která mě nespouštěla z Buckyho náruče z očí. Pochopila to i přesto, že jsou tak malinká.

Prudce zvednu ruce nad hlavu, El mi je jedním pohybem prstem odstranila, Peggy vyvolala obří vlnu, která nás všechny spláchla, já měla možnost ty drobky vzít a prchnout do té doby, než se vzpamatují. Kupodivu na to, že jsem před několika dny zvracela a byla slabá teď běžím jako kdybych měla sérum supervojáka.

„Kate stůj!" kdosi do mě vpálil uspávací šipku, přičemž mě to dostalo do kolen, ale hned zase vstanu a běžím dál. Za rohem ulice, odkud se nedá kam dostat, už na mě čekala Natasha. Za mnou dobíhal Bucky, na střeše jsem koutkem oka zpozorovala postavu Clinta a z poslední únikové zapadlé uličky se vyřítil štít.

„Kuur...." raději při pohledu na culící se dvojčata, že uslyší další krásné slovo, včas zmlknu, skrčím se a otočím, ale to už dobíhá táta aka Kapitán a přivolá si ležící štít vedle mě zpátky do ruky.

„Dej ruce nad hlavu Alex," povzdechne si táta stále s připraveným štítem, kdybych se opět o něco pokusila. Je jasné, že to mi už neprojde, všichni mě obklíčili a za jejími zády se vynořil Nick se zbraní.

„Heh...malý nedostatek. Teď je zrovna dát nahoru opravdu nemohu, chudáci dvojčata," ušklíbnu se.

Clint na střeše vypustil šíp, který se posléze zabodl do zdi jednoho baráku těsně nad mou hlavou.

„Jéžiš, klídek, jo? Jo, dávám je...nahoru. Sice ještě nevím jak, ale-"

„Kateherino!" zpraží mě pohledem matka.

„Wow, tak to bylo drsné, máti, co kdybyste chvilku krotili své hormony a-" najednou jsem jim zmizela přímo před jejich zraky.

„Kam zmizela??" vyjekne Caroline.

Už jsem se chtěla ozvat, že stojím stále před nimi, kdyby mě nenakopla El do žeber a tím nenaznačila, že mám zmizet.

„Zablokujte to tady až na 38., uvědomte úřady, od teď jsme ve válce a Alex Rogersová je považována za zločince," kamenně rozdal rozkazy Fury.

„Zase je považována za zločince?" utrousí táta.

To bylo poslední, co zaslechnu, jinak někomu potichu čmajznu motorku a i s dvojčaty jedu pryč do bezpečí. K někomu, kdo mi rozhodně pomůže a nezradí. A taky porozumí.

Celou cestu se však nemohu zbavit pocitu hořkosti a zklamání. Tak oni mě celou dobu měli v hledáčku a proto se o mě starali jak i porcelánovou panenku? Chtěli to nejdříve vyřešit uspáním, jenže to jim nevyšlo, tak šli k radikálnějšímu kroku? Myslela jsem, že patřím mezi ně....že jsem čestná a spravedlivá členka týmu... Z očí mi nechtíc vyklouzly hořké slzy. Naštěstí to hned vítr usušil. Byla jsem však z toho všeho celá zničená. Tohle se nikomu nestane, snad jen mně, ale nebudu se sebelitovat, tohle chce nějaké řešení....

Po delší době zběsilé jízdy na motorce a následném odhalení, abych dotyčnou nevyděsila svou neviditelností....tedy spíše Elizinou, jsem zaparkovala vozidlo, zaklepala na dveře a čekala, až sama otevře.

„Přejete si?" hned mě nepoznala. Ani se nedivím, naposledy mě viděla bledou, vychrtlou a téměř bez života.

„Můžu se schovat...u tebe?" se značným úsilím ze sebe vyderu. Dvojčata mi na hrudi souhlasně zakňourají.

„Alex?"

Jojo, jsem zpět a s další dávkou Alexina příběhu, jen doufám, že jsem vás nezmátla nebo nezměnila pohled na tento příběh k horšímu. :D
Tak se mějte  a pa♥
Vaše nej Reb♥♥♥

Slova: 1024