Aila z Kyntonu

Kapitola 1.

Probudil mě vlhký čumák na mé tváři. Otevřela jsem oči a pohladila jsem Helka po jeho chlupaté hlavě. Helko je domácí zvíře domácnosti paní Eleny, u které bydlím již 6 let. Paní Elena je moc hodná, když mi bylo 10 a umřeli mi rodiče, našla mě ona a vzala si mě do výchovy. Jsem jí za to moc vděčná, protože mi dala veškeré vzdělání, naučila mne číst, psát a trochu počítat. Helko, co pořád chceš? Pořád do mě žďuchá hlavou a olizuje mi nohu dlouhým, modrým jazykem. Možná se ptáte, co je Helko za zvíře. Je to štěně livlina (kříženec psa a neznámého zvířete z džungle). Helko se vyznačuje typickou livlinskou povahou, je velice nedůvěřivý vůči neznámým osobám, ale když si na vás zvykne, dokáže být velice přítulný. Když je spokojený, slabě přede hlubokými přerývanými tóny. To dělal zrovna teď a vypadalo to, že mi chce něco naznačit. Chytil mě zuby jemně za rukáv a za něj mi dotáhl ruku až k budíku na nočním stolku. Mám se snad podívat na hodiny? Udělala jsem to. Bylo půl osmé. Helko mě znovu chytil za rukáv a teď už mě doslova táhl přes místnost. Neochotně jsem ho následovala, až mne dotáhl ke dřevěnému rytinovému kalendáři. "No, je 20. června, co má být?" zeptala jsem se ho. Jemně zafuněl. Znovu jsem se pozorněji podívala na dnešní datum... ale... vždyť... ony jsou dnes přijímací zkoušky na cvičitelství!!! Helko, jak jsi to věděl?! A jak jsem já mohla zapomenout?! Podrbala jsem ještě Helka po hlavě a vrhla jsem se se do příprav. Z knihovny jsem vytáhla studijní svitky s vyobrazením zvířat a jejich popisem. Rychle jsem si zopakovala všechny čeledi, ty nejdůležitější zvířata a základní pravidla chování k hypogryfům. Potom jsem si chvatně oblékla volné kimono z bavlny, ve kterém jsem měla skládat zkoušky. Naposled jsem se napila vody z misky na mém nočním stolku, na místě nic k pití nebude a s sebou si také nemohu nic vzít. Vyběhla jsem před dveře a rychlostí blesku jsem se dostala napříč zahradou do druhé části domu, kde měla svůj pokoj paní Elena.

Vyběhla jsem mramorové schody, před dveřmi pokoje jsem se zastavila a zaklepala jsem. Ještě jsem ani nestačila vydechnout a paní Elena už mi otevřela. Když mě uviděla, rozzářil se jí obličej a veselým hlasem mě oslovila: "Ahoj Ailo, co potřebuješ?" "Dnes je 20. června, paní." odpověděla jsem rozrušeně. "Ó, není to snad den tvých zkoušek?" Když jsem přikývla, paní Elena mě vzala za ramena a řekla: "No to je úžasné! Pojď dál, něco ti musím svěřit." Zaraženě jsem stála ve dveřích, a tak mě paní Elena postrčila a vešla jsem. Asi je to zvláštní, ale ještě nikdy za těch šest let jsem v pokoji paní Eleny nebyla. Její pokoj byl velice vznešeně zařízen a byl celý sladěný do oranžové. Uprostřed se vyjímal konferenční stolek se slaměnou deskou, kolem něj byla tři křesla potažená hedvábím s motivy květin. Na zdech byly malby draků vyvedené do nejmenších detailů, byla na nich vidět každá šupina i každý odlesk v oku. Bosé nohy se mi na zemi bořily do koberce jako do trávy. Ještě nikdy jsem tolik krásy neviděla. Moje komůrka v přízemí byla jen velmi prostě vybavena, na zemi neměla koberec a ohraničovaly ji jen obyčejné, šedé stěny. Veškerý nábytek tam tvoří stolek s malou petrolejkou, dřevěná skříň a má postel.

Paní Elena mě vyzvala, ať se posadím. Opatrně jsem se posadila do hedvábného křesla, paní Elena se uvelebila naproti mně. Nasadila vážnější výraz a řekla: "Dnešek je pro tebe velice důležitý. Budeš potřebovat hodně štěstí. Myslíš, že jsi připravená?" "Dělala jsem, co jsem mohla, myslím, že jsem připravena nejvíc, co to jde." "Dobře," odvětila má paní, "chci ti svěřit něco velmi důležitého." Vstala a přešla po pokoji k malé skříňce se zásuvkami. Jednu otevřela a vytáhla z ní nějakou krabičku. Tu mi podala s tím, že ji mám otevřít. Krabičku jsem si sběžně prohlédla. Byla ze dřeva, a svou obyčejností jakoby ani nepatřila k vznosnému vybavení pokoje. Na víku měla jen jednu, nebarevnou kresbu lilie, která už byla z půli ošoupaná. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl na kusu látky přívěsek na krk. Byl celý z drobounkých zlatých kroužků a uprostřed měl též zlatý, větší oválek s rytinou delfína. Byla jsem trochu zmatená. "To...je pro mě?" Má paní se mateřsky usmála: "Ano, Ailo, pro tebe." "Ale Vy mi přece nemůžete dávat vaše věci!" Zarazila jsem se: "Nebo to snad není Vaše?"

Paní Elena zvážněla. "Ne, to není moje... Je to mojí dcery." Už jsem byla zmatená úplně. "Ale co.. proč..." blekotala jsem. "Asi ti dlužím vysvětlení." dodala moudře paní Elena a začala. "Vždycky jsem nebyla osamělá, jak si myslíš. Kdysi jsem měla manžela. Byli jsme spolu šťastní a jednoho dne se nám narodila dcera. Ta dostala při narození jako dar právě tento přívěšek. Ale nedlouho po jejím narození její otec, můj manžel začal silně pít. Často se vracel domů pozdě v noci úplně opilý. Jednou se vrátil až nad ránem, už o sobě ani nevěděl. Došel k mojí dceři, začal jí sprostě nadávat a po chvíli i bít. Já jsem jí přiběhla na pomoc, ale on mě hrubě odstrčil. Nebyla jsem proti němu v té chvíli nic, nic jsem proti němu nezmohla. Ubil mou dceru k smrti. Samozřejmě jsem to pověděla strážcům a mému manželovi se dostalo spravedlivé odplaty, ale smrt mé malé Rigy mne nepřestávala bolet. Až jsem jednou šla po ulici a uviděla jsem tebe. Krčila ses pod podloubím a neskutečně jsi mi Rigu připomněla. Stala ses mojí druhou dcerou a vychovávala jsem tě jako vlastní. Teď myslím, že jsi dost velká na to, abych ti tento příběh vypověděla a dala ti Rigin přívěsek. Doufám, že ti přinese štěstí." Byla jsem dojatá. To, že mě paní Elena přijala do domácnosti, jsem vždy považovala za pouhou náhodu. Nikdy bych v tom netušila tak hluboký význam. Nezmohla jsem se na víc než poděkování. Paní Elena se na mě dlouze podívala. Pak vstala došla ke mně a uzavřela mě v objetí. Do jejích šatů jsem stačila zahuhňat ještě jedno poděkování, než mě pustila z objetí. Potom se mi podívala do očí a řekla: "Hodně štěstí."
Vyšla jsem na ulici a vydala se na cestu. Jaké mám asi šance?