Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

8) Topinku?

Co jsem to udělal? Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem mu ublížit. Byla to nehoda! Ale i přesto cítím hroznou vinu a bolest. Už mi nikdy neodpustí...
Nebudu mít u něj už vůbec žádnou šanci! To jsi stejně neměl! Drž hubu!

Šel jsem zrovna po chodbě... Ani nevím kam, protože jsem byl uvězněn myšlenkami na Draca a jeho pád hlavou na postel. Sám jsem na sebe v duchu řval všemožné nadávky a kletby, a měl jsem chuť začít kopat do všeho, co bylo kolem.

Nechtěl jsem mu ublížit! Prostě mě Umbridgeová pustila dřív z trestu, protože si musela jít ještě něco vyřídit. Byl jsem hrozně šťastný, že mi Draco konečně odepisuje, tak jsem se rozhodl, že se za ním půjdu podívat. Pomocí neviditelného pláště jsem zjistil jejich heslo a proplížil se do chlapeckých ložnic pro pátý ročník.

Byl hrozně roztomilý, jak byl zmatený a pořád se mračil. Chtěl jsem ho jen trochu vyděsit, ale asi jsem to přehnal. Když se rozběhl ke dveřím, zazmatkoval jsem. Jen jsem ho chtěl chytnout, aby nemohl zavolat některé Zmijozely, ale nějakým způsobem se mi vysmeknul a podařilo se mu zakopnout a spadnou. A to rovnou hlavou na hranu postele!

Strachy jsem se mohl zbláznit. Nejdřív jsem zkontroloval, jestli nemá nějaká opravdu vážná zranění, ale naštěstí bude mít jen modřinu. Když se pomalu začal probouzet a vzpamatovávat se, raději jsem si znovu oblékl neviditelný plášť a rychle utekl.

Došel jsem až na astronomickou věž. Plášť už mám složený u nohou na zemi, hned vedle brašny. Ruce položené na zábradlí a pohled upřený do dálky. Do očí mi vrhkly slzy a já se ani nesnažím je zastavit. Nechal jsem je, aby mi smáčely tváře, přičemž se mé srdce rozpadalo na milion kousků.

Jak jsem mohl něco takového dopustit? Co mám teď dělat? Mám mu napsat? Odepíše mi vůbec? Něco bych alespoň udělat měl.

Posadil jsem se na zem a vytáhl svůj deník. Opatrně jsem po něm přejel prsty. Omluvou nic nezkazím. A kdyby mě už k sobě nechtěl pustit... Tak se přeci nevzdám! Budu o tebe bojovat i s tebou samým. Dokážu si k tobě najít cestu!

Otevřel jsem tedy deník, otřel si slzy do rukávu hábitu, abych neušpinil deník, vytáhl husí brk a pustil se do omluvného vzkazu.

Milý Draco,
Hrozně mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem tě vyděsit, vlastně jsem tě chtěl za dnešek ještě vidět, protože ten trest byl opravdu příšerný a já si chtěl alespoň takhle zlepšit náladu.
Ten pád byla nešťastná náhoda, chtěl jsem tě jen zadržet, aby si nikoho nevolal... A prostě se to nějak pokazilo.
Prosím Draco, odepiš.

Zíral jsem na stránky deníku a pomocí mysli se je snažil donutit, aby se zaplnily úhledným písmem mého Zmijozela. Po nějaké době mi znovu začaly slzet oči, protože jsem pochopil, že žádné odpovědi se nedočkám, a zklamaně jsem deník zavřel.

Neodpustí mi. Nebo si to nepřečetl. Možná svůj deník už spálil.

Už jsem to nevydržel. Schoulil jsem se do klubíčka a nešťastně se rozvzlykal.

_____

Do ložnice jsem se dostal až někdy kolem půlnoci. Celou tu dobu jsem jinak brečel na astronomické věži a dokonce napsal ještě jeden vzkaz Dracovi. Stejně jako u prvního pokusu, ani potom jsem se žádné odpovědi nedočkal.

Ráno jsem sotva vstal. Cítil jsem se jako mrtvola, kterou někdo násilně vytáhl z jejího hrobu a přinutil jí k pohybu. Bylo nepříjemné být jediný v ložnici, kdo si spokojeně nechápe v posteli, tak jsem se raději oblékl a sešel dolů do společenky.