Jsme v pořádku

/Předmluva/

S rodiči jsem se přestěhoval do města, které se jmenuje Bath a i když to je už měsíc, pořád si nemůžu zvyknout. Přestěhovali jsme se a mé noční můry a problémy se spaním též.

Každý den se brzy ráno probouzím orosený studeným potem a s hrůzou v očích. Děje se to od doby, kdy umřel můj mladší bratr po nevydařené operaci.

Než začnu vyprávět, tak se vám ze slušnosti představím. Jmenuji se Adrian, je mi sedmnáct let a jsem anděl s jemnou vadou. Vlastním křídla bílá jako sníh.

Moje rodina se s mojí zvláštností smířila a berou mě jako normálního člověka. Museli se smířit i s vadou, která přišla společně s křídly s disociální poruchou indentity.

Druhá osobnost má na rozdíl ode mě velká černá křídla, jako jsou ta havraní. Je to věčný potížista a né vždy se shodneme, ale na to už jsem si za ty roky zvykl.

Za co jsem možná rád, je věc, že jsme každý úplně jiný. Nejen chováním, ale ani vzhledově se sobě vůbec nepodobáme. Je to zvláštní věc když jsme jeden a ten samý člověk.

V chování jsem samozřejmě slušnější, vycházím ostatním lidem vstříc. On je typický záškodník a mistr problémů. Takže kdykoliv jsem on, tak z toho nevzniká nic dobrého.

S vzhledem je to tak, že já jsem střední postavy, mám zelené oči a čistě bílé vlasy, které jsou krátké a ve stylu emo s patkou. Stejně jako on, mám jizvu na zadní straně krku.

Zatímco on je o trochu vyšší, má modré oči a černé vlasy ve stejném stylu jako já. V celku typický bad boy, po kterém holky z mé budoucí školy, budou na 100% šílet.

Každý z nás vlastní řetízek s iniciálem našich jmen, který jsem dostal od mé matky. Já mám A jako Adrian, on má B jako Brian. Krásná jména, která sedí k naší povaze.

Když jsme doma, nebo na místech, kde nikdo není, můžeme beze strachu mít křídla. Ale když se jde na veřejnost, tak nás nesmí vidět nikdo s křídly.

Existuje na to lehké kouzlo, které znám snad odjakživa. Skřížíme prsty ,proneseme jednoduché slovo Xantor a jediné co nám zůstane je ta jizva na krku.

Ještě co se týče toho, kdy jsme kdo, tak jsme si to rozvrhli následovně. Střídáme se ob den, já mám liché dny a on má ty sudé, což mi přijde jako férová dohoda.

Dřív to nebylo jednoduché se nějakým způsobem dohodnout, protože jsme si každý dělal, co chceme. Ale postupem času se to krásně urovnalo.

Dnes je neděle, liché číslo, takže náš první den ve škole bude hlavně na něm. Sice to není nějak extra pozitivní, ale já si aspoň odpočinu od starostí, které bude mít on.

Vítám své čtenáře u svého prvního příběhu. Doufám, že vás to zaujme a že se vám to bude líbit. Snad se vám to dobře čte a že to nebude tak bad.