Jsem spisovatelka. Tedy... Toužila jsem se jí stát. Už odmala jsem sepisovala vše co mě napadlo.
Co si tak vzpomínám, příbuzní a později i učitelé ve škole mě za má psaná dílka vždy chválili.
V psaní jsem pokračovala i na střední škole. Hlásila se do všemožných litarárních soutěží a vítězila v nich.
Po škole bylo jen logické, že jsem se rozhodla studovat obor, který úzce souvisel s literární tvorbou. Začala jsem studovat novinařinu a ještě jako studentka si přivydělávala psaním článků do novin. Dařilo se mi.
V posledním roce studia jsem začala sepisovat knihu, nápadem na níž jsem se zaobírala několik měsíců.
Byla jsem si jistá, že ji mám dokonale promyšlenou a proto práce na ní půjdou výborně... Mýlila jsem se. Až příliš často jsem netušila jak zakončit kapitolu na které jsem pracovala. Nevěděla jsem jak si poradit s posavami. Zdály se mi tak naivní a nerealistické až to bylo k pláči.
Někdy jsem jen seděla celé hodiny a psala, abych po přečtení napsanného stránku roztrhala a zmačkala. Stávalo se i to, že jsem i několik dní nebyla schopná posunout se v ději knihy ani o píď.
Vždy jsem od práce vstávala unavená a rozmrzelá obklopená haldami popsaného papíru.
Ale pak nastal zlom.
Jako spostu dnů před tím jsem vstala od svého pracovního stolu. Zrak mi padl na digitální hodiny na stěně. Dvě minuty po jedné hodině ranní.
„Skvěle," pomyslela jsem si a potlačila zívnutí „zítřejší ráno bude opět veselé."
Ujistila jsem se, že všechna světla v bytě jsou zhasnutá, abych po koupeli mohla rovnou vklouznout do postele a nezdržovala se zhasínáním. Poté jsem se vydala do sprchy.
O několik minut později jsem již vycházela s turbanem z ručníku na hlavě a leštíce brýle lemem svého pyžama. Když tu mě upoutalo světlo na mém stole. Jak je to možné? Na kraji stolu jsem zaznamenala tmavou šmouhu. Rychle jsem si nasadila brýle. Ta šmouha byl ve skoutečnosti vysoký štíhlý muž s knírem držící v ruce mé rukopisy.
Pročítal je, kroutil u toho hlavou a občas se zasmál tlumeným smíchem.
Vypadalo to, že si mě ještě nevšiml. Stála jsem jako zkamenělá a snažila se vymyslet jak nepozorovaně utéct.
On ale zvedl hlavu, zadíval se přímo na mě, vstal a kráčel mým směrem. O krok jsem ustoupila. Když si všiml mého strachu, zastavil se a pousmál se.
Pak promluvil: „Vím, že máš s psaním poslední dobou problém. A tyhle tvoje výtvory mě o tom jenom ujistily. Oproti tvým jiným věcem je tohle vážně mizerné." Jeho hluboký hlas mě překvapil, vzhledem k jeho hubené a vytáhlé postavě...
Musela jsem vědět kdo je, proto jsem se ho na tuto otázku zeptala.
Obdařil mě širokým úsměvem a pak odpověděl.
„Není důležité kdo jsem. I když... Můžeš mě nazývat třeba obdivovatelem tvé práce.
Důležité je, že vím kým chceš být ty. A taky vím jak ti k tomu dopomoci."
„Jak?" pípla jsem ustrašeně.
„Řešení je jednoduché. Podepíšeš mi tenhle papír a tvoje psaní bude opět tak skvělé a jednoduché jako dřív."
Odnikud vytáhl papír a položil ho na stůl. Rozešla jsem se k němu.
„Staneš se slavnou spisovatelkou, lidé po celém světě budou znát tvoje jméno."
Jeho hlas mi rezonoval v hlavě.
Třesoucí rukou jsem zvedla své oblíbené pero. V mysli mi vytanula vzpomínka, jak mi jej darovali rodiče k maturitě...
Tahle myšlenka mě probudila, jako bych doteď byla v transu.
Najednou mi bylo zcela jasné kdo ten muž je. Zamračila jsem se na něj.
„Slibujete toho hodně, ale co za to chcete?"
Ačkoliv se to zdálo nemožné, mužův úsměv se ještě rozšířil.
„Ne, vážně za to nechci tvoji duši. Nevykládej si to špatně, ale za to co nabízím je tvá duše málo, nechci ji. Vlastně od tebe nechci nic. Pro tebe samotnou představuje naše smlouva představuje samá pozitiva."
Neptala jsem se dál, podepsala jsem ten kus papíru a podala si se svým nočním návštěvníkem ruku. Během podání jsem sykla, jeho dlouhé a špičaté nehty se mi zabořily do kůže na zápěstí a několik kapek krve dopadlo na smlouvu. Poté se mi zatmělo před očima.
Probudily mě sluneční paprsky neodbytně mi svtící do tváře. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala. Hodiny na stěně ukazovaly za půl hodiny jedenáct. To je nepříjemné, ještě jsem chtěla několik hodin psát, als teď mám deset minut na to, dojít na první ranní přednášku.
Vylezla jsem z postele a prošla okolo svého stolu. V tu chvíli mě něco napadlo. Přímo geniální myšlenka. Prostě jsem si musela sednout a zaznamenat ji, než mi uplyne.
Ve chvíli, kdy jsem vzala tužku do ruky, už jsem se nezastavila. Nechala jsem se zcela vtáhnout přběhem, jež se mi odehrával před očima.
Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem u toho seděla, ale když jsem procitla, okolo mě už panovala hluboká tma. Při pohledu na stůl jsem spatřila kopici papírů. Při zběžném spočítání jich mohlo být okolo dvouset.
Cítila jsem, že má práce na téhle knize skončila. Byla jsem přesvědčená, že se jedná o tak dokonalé dílo, že ani není nutné jej pročítat a opravovat.
Hned druhý den jsem popsaný stoh papírů odnesla do nakladatelství. Z něj mi ji po hodině zavolali, že moji knihu vydají. Ani jsem se tomu nedivila, byť jsem věděla, že schvalování titulů je proces zabírající i několik měsíců.
Když se moje kniha dostala na pulty prodejen, byla z toho hotová senzace. Mé jméno bylo skloňováno v mnoha částech světa, byla jsem zvána do diskuzních pořadů...
Zájem lidí jsem si užívala dosyta. Komečně se uskutečnilo to, po čem jsem celý život snila. Ale pak se něco pokazilo. Zprvu jsem tomu nevěnovala příliš velkou pozornost, ale pak se to dostalo za jakousi únosnou mez.
Jednalo se sebevraždy. Já bych tomu nevěnovala nijak zvýšenou pozornost, ale objevily se zde hlasy, které hlásaly, že se to děje kvůli mé knize. Že jejich příbuzní, jež knihu četli, se do měsíce zabili.
Zprvu mě to šokovalo, jak vůbec může být někdo tak opovážlivý a obviňovat mě? Mě?!
Jenže počet hlasů tvrdících toto se zvyšoval, až jsem byla přinucena si přiznat, že možná na tom něco bude. Že ti lidé tvrdící toto, asi nebudou úplní šílenci.
Když jsem se jednou navečer nad tímto zamýšlela, zčistajasna mi v hlavě vyplul obrázek toho muže. Toho muže kterému jsem se upsala. Toho, který mi nabídl kariéru uznávané spisovatelky a neřekl, co bude jeho odměnou.
Náhle jsem se zarazila. Vždyť já ani nevím co jsem napsala... Sesunula jsem své nohy z postele a vydala se ke knihovničce na které byla odložena kniha. Má kniha, kterou jsem nikdy nečetla.
Otevřela jsem ji a začala číst. Byla jsem jí naprosto pohlcena.
Už chápu, proč z ní byli tolik lidé nadšeni. Je geniální.
Zvedla jsem oči od knihy a zamyslela se. Řekla bych, že nastal čas změnit místo pobytu, možná i své jméno a napsat další knihu, která by byla lepší než ta předchozí.
A tentokrát... Tentokrát ji přečte celý svět.
