BUNKR ARCHIV

39. „Potřebuju bejt člověk."

Castiel chytá volant a nějak se mu podaří zastavit dřív, než Impala i s posádkou skončí omotaná okolo stromu u cesty. Jakmile auto stojí, anděl vyskočí, oběhne ho a tahá z něj Deana. „Deane, sakra!"

Deanův mobil se  rozezvoní a zvoní a zvoní.

„Teď ne," pomyslí si Castiel, ale nakonec ho, s rozzlobeným výrazem, zvedá. „Co?"

Dean se v tu chvíli ocitá mimo svoje tělo. Bezmocně všechno sleduje, ale nemůže komunikovat už ani v myšlenkách, protože ty se propadly do chaosu a vzpomínek na seance s Alastairem.

„Deane!" Cas ho zkusí, s telefonem u ucha, druhou rukou proplesknout.

„De-" ozve se z telefonu Sam a zarazí se. „Tušil som to... Odkáž Deanovi, že dohoda pa- Čo sa stalo?"

„Zkolaboval..." zahučí Castiel.

Je slyšet hluboký nádech a výdech. „Dáš ho dokopy?"

Castiel mlčí, soustředí se na pokusy Deana probrat. A ten, mimo svoje tělo, se zoufale pokouší vrátit a probrat, ačkoli současně má chuť prostě ve stavu téhle... mimotělní kraviny, jak to označuje, odkráčet do lesů a na všechno se vykašlat.

„Deane, sakra, vrať se!" třese s ním anděl.

„Cas, dáš ho dokopy?!" ozývá se z telefonu Samův ustaraný hlas.

„Snažím se!!!" zařve Castiel. „Říkal jsem ti, že na něj nemáš mluvit v hlavě! Není na to dost silný."

Další povzdech. „To nie je moc uspokojivá odpoveď... Uh." A pak evidentně zmateně: „Čože? Čo?"

Dean přechází sem a tam po krajnici, rukama si zajíždí do vlasů. Ilustrace k výrazu „zoufalství": Jak to mohlo všechno dospět do tohohle bodu?

Úplný opak toho, o co se v první řadě pokoušel: udržet Sama v bezpečí a bunkr pohromadě, za jakoukoli cenu.

„Chceš povedať, že... Že..." Sam nahlas polkne.

„Deane..." vzdychne anděl, teď už dost zoufale.

A telefon zůstane tichý, Sam to položil.

Castiel se veškerými silami pokouší vrátit Deana zpět: „Sakra, prober se!"

Jenže on nechce zpátky, dochází mu to, nemůže se probudit, protože se ve skutečnosti NECHCE probudit a řešit to, co napáchal. „Srabe," zamumlá.

„Deane?" vyhrkne Cas dychtivě.

„Zatracenej... zbabělec."

„Deane?!"

A najednou to jde, je zpátky, i když je to jako vrátit se dobrovolně do lázně z kyseliny solné. „Jo," zachraptí, vzhlédne ke Casovi.

„Díky Bohu," oddechne si anděl, po tváři mu stéká slza úlevy.

„Ten na nás zvysoka kašle, Casi. Jako vždycky," zamumlá Dean, pohne se, což by nemělo být tak namáhavé, jako to je. „Ten... telefonát. Sam?"

Castiel ho pořád drží v náručí. „Ano."

Dean se pokusí nějak sebrat a postavit se na nohy. Opírá se o Case a nakonec se mu to podaří. „Dostaneš nás do Beloitu? Prosím."

„Ten telefon..." řekne tiše Castiel. „Sam volal... že nějaká dohoda padá, nebo co?!"

Dean se nakonec zabejčí: „Dostaň nás do Beloitu. Musím to aspoň zkusit."