Země ohrožena

Pomalu otevřu má těžká oční víčka. Čekám, že mě ranní světlo bodne do očí. Čekám, že zamrkám a proberu se v osvětlené místnosti žlutavými paprsky, které přes okno vytváří zvláštní tón, zvláštní pocit, který vám dává energii do celého dne. Jenže nic z toho se neuskutečnilo. Rozesmutním. Já zapomněl. Za okny je jedovatý kouř, přes který se marně snaží dostát sluneční záře ke mně do pokoje. Kouř, kvůli kterému naše planeta strádá, rostlinstvo i živočišstvo včetně člověka, který tuto hrozbu nazývá jako smog. Opatrně vstanu z postele. Na nohy si natáhnu šedobílé ponožky, obléknu si černé tepláky a bílé tričko s krátkými rukávy. Z kalendáře strhnu papírek 3. června, rok 4165. Dojdu opatrně ke vstupním dveřím, otevřu je a vyjdu ven. Smog mě donutí se rozkašlat. Málem ztratím rovnováhu, ovšem ustojím to a po chvíli si moje plíce na smog zvyknou. Zatočím do leva a jdu po dlouhém rovném dlážděném chodníku, který je na místech popraskaný. Hned vedle je silnice, jenže tohle je slepá ulice a auta tu jezdí jen zřídka. Na rozdíl od zbytku města, ve kterém je rychlejší jít pěšky než čekat v autě uprostřed zácpy za semafory. Pomalu přešlapuju z jedné nohy na druhou, abych se vcítil do okolí. Dívám se znechuceně kolem sebe. Cítím, jak mnou prochází celé okolí. Stromy, které vadnou, žloutnou, žádají o světlo. Slunce, které nechtěně spaluje naši Zemi, protože nemá dostatečnou ozónovou vrstvu, aby ji chránila. Ptáci, které jsem tu neviděl prolétávat již pořádnou dobu. Nejspíš si našli lepší útočiště daleko od lidí. Dojdu před velký bílý dům na konci ulice. Třikrát silně zaklepu na hnědé dřevěné popraskané dveře. Po chvíli se ve dveřích ukáže můj nejlepší kamarád Petr.
„Ahoj Tome," řekne.
Okamžitě odpovím: „Ahoj."
„Pojď zamnou, něco ti ukážu."
Petr mi nechá otevřené dveře a jde někam po schodech nahoru. Okamžitě ho následuju. Dojdeme do prázdného pokoje, ve kterém je pouze malý světlý dřevěný stolek a na něm stará televize.
„Tohle jsem natočil dnes ráno."
S těmito slovy Petr zapne televizi a něco namačká na dálkovém ovládání. Bedna se rozsvítí a objeví se v ní ranní zprávy, ve kterých sedí před pultem žena držící pár papírů. Párkrát s nimi ťukne o stůl a začne výklad poněkud nesebevědomým hlasem: „Kácení deštných pralesů i přes nedávné demonstrace pokračuje. Lidé se tedy ptají, jak dlouho tu ještě budeme?"
„A dost!" Bouchnu pěstí do stolku „musíme něco udělat!"
„Ale co?" Odpoví Petr.