Děsivé Povídky

Philadelphský experiment

Psal se rok 1943 a já byl převelen na námořní základnu ve Philadelphii.
Přesněji řečeno k projektu zvanému Rainbow.
Podstatou projektu mělo být skrytí či zneviditelnění torpédoborce USS ELDRIDGE tak,aby nebyl zjistitelný nepřátelskými pozorovacími zařízeními.
Bližší informace jsem neznal.
Projekt měl být skrytý nejen pro veřejnost,ale i pro nás,kteří jsme se na něm měli podílet.
Při vstupu na loď,jsem musel podepsat spoustu dokumentů o mlčenlivosti.Po podepsaní listin na mne na palubě čekal velitel,který mne měl spolu s dalšími muži na starost a odkázal mne do kajuty.
Vybalil jsem si své veci a čekal na další pokyny.
V kajutě již byl další muž s kterým jsem se seznámil.
Podal jsem mu ruku a představil jsem se mu.
,,Ahoj já jsem Alfréd."
Pozdrav mi oplatil a představil se jako John.
S Johnem jsme se spřátelili velmi rychle a já se ho neváhal ptát na vše,protože mne zajímalo jak to zde funguje.
Odvětil,že se vše točí kolem experimentu,který se zatím nedaří dotáhnout vědcům dle představ.
Zaslechl to prý z úst přímo jednoho z nich,když na něj při jednom z rozhovorů dosti nevybíravě tlačil sám velitel.
John mi taky řekl,že je rád,že jsem tady,jelikož díky tomu,že pokusy trvaly déle než se plánovalo neměl téměř co na práci.
Většinu času trávil sám v kajutě.
Čas se táhl pomalu. Uplynul skoro měsíc a nic kromě pár neúspěšných sledovacích akcí se nedělo.
S Johnem jsme vyplňovali čas hraním karet a vyprávěním historek z válečných misí.
Až jednoho dne když jsme šli do jídelny zaslechli jsme u dveří rozhovor dvou vědců, kteří se připravovali na příjezd muže, který jim měl s projektem Rainbow pomoci.
Jméno jsme bohužel neslyšeli, ale doufali jsme,že se konečně začne neco dít.Po pár dnech však přišel velitel a oznámil nám,že máme přísný zákaz vycházení ven z kajuty na celé dva dny.

Zúčastnili jsme se s Johnem sledování jednadvaceti nevydařených pokusů a zatím žádný takový zákaz neproběhl, takže jsme doufali, že muž, který přijel a měl pomoci experiment dokončit bude opravdu kapacita a konečně se vše povede dle představ.
Po dvou dlouhých nudných dnech přišel opět velitel a povolal nás na palubu.
Učinili jsme tak bez váhání.
Na palubě byl celkem chaos a všichni se chystali k dalšímu pokusu.
Po chvíli se situace uklidnila a vědec oznámil veliteli,že je vše připraveno.
Velitel neváhal,zvedl ruku,všichni ztichli a on zakřičel ať to spustí.
Chvilku se nic nedělo a na velitelově tváři bylo vidět zklamání.
Potom se však ozvalo zahřmění a kolem USS ELDRIDGE se na hladině vynořila zelená mlha a torpédoborec v ní zmizel během několika vteřin.
Všichni,včetně velitele jen nadšeně zírali s otevřenými ústy.
Než se velitel probral z úžasu,mlha ustoupila a torpédoborec se objevil.
Velitel dal po chvilce rozkaz pěti vojákům včetně mě a Johna abysme si oblékli ochranné obleky,plynové masky a vyrazili na člunu obhlédnout situaci.
Měl jsem docela obavy,protože nic podobného jako zmizení torpédoborce jsem nikdy předtím neviděl.
Přijeli jsme k němu a vylezli na jeho palubu.Vše vypadalo normálně.
Chtěl jsem dát signál veliteli na vedlejší loď pomocí ruky,ale když jsem se podíval směrem k základně, uviděl jsem ho,jak opět signalizuje spuštění maskovacího manévru.
V tu chvíli jsem netušil co mám dělat jelikož jsme neměli žádné instrukce a tak jsem jen obeznámil ostatní co zde byli se mnou,o tom co se děje.
Všichni znejistěli.
V tom se opět zahřmělo a USS ELDRIDGE se začal otřásat. Musel jsem se chytit zábradlí,protože najednou z reaktorů,které byly na palubě začaly střílet blesky a z přídi se valí zelená mlha,jež obklopuje vše kolem mne tak,že nevidím nic.
Slyším jen zoufalé výkřiky ostatních vojáků,kteří v tu chvíli kontrolovali trup lodi,ale nemohu se pustit a pomoci jim.
Držím se pevně zabradlí,cítím silný vítr a otřesy mnou cloumají tak,že se sotva udržím.
Snažím se ručkovat po zábradlí a dostat se alespoň k Johnovi, kterého slyším kousek od sebe.
Mám ho skoro na dosah ruky a natahuji ji směrem k němu.
V poslední chvíli když už se téměř dotýkám jeho prstů ho však něco zespoda paluby chytí za nohy a táhne směrem do podpalubí.

Vidím jen jak zůstal zaklíněný v prknech podlahy
Nehýbe se.
Volám na něj, ale neodpovídá mi.
Po chvilce si všimnu,že jeho plynová maska je plná krve.
Pokouším se ručkovat dál směrem k hlasům dalších vojáků,které ale náhle utichnou.
Poslední co si matně pamatuji jsou bytosti vystupující ze zelené mlhy.
Mají divnou stavbu těla a jejich nohy a ruce jsou potažené nějakým slizem.
Potom jsem zřejmě omdlel,protože kdyz se probírám žádnou mlhu ani ty zvláštní postavy už nevidím. Rozhlížím se kolem sebe a vidím jen těla ostaních vojáků tedy jejich části.
Jsou rozmetané po celé lodi.
Jeden z vojáků skoro jako by byl přitaven k jednomu z reaktorů.
Další zase téměř leží na jedné z kolmých částí lodi jako by byl přilepen.
Je potřeba použít železné tyče,pomocí kterých ho vojáci jež okamžitě přijeli ze základny, silou sundávají.
Ten pohled je opravdu strašný.
Obrázek Johna,který byl stále ještě mezi prkny podlahy si uchovám před očima do smrti.
V tom se přede mnou objeví velitel s dalšími muži, pomáhají mi vstát a odvážejí mne na základnu.Místo na ošetřovnu mne však vedou do nějaké místnosti a ptají se mne na hromadu otázek.
Snažím se jim odpovídat podle skutečnosti co si vybavuji.
Když jsem jim vše odvyprávěl tak zcela s vážnými obličeji odcházejí z místnosti.
Sedím a čekám co se bude dít.
Chci se vrátit domů,ale v tom se otevřou dveře a vchází muži v bílých pláštích,svazují mne a jeden mi píchá něco do žíly.
Probouzím se připoután k lůžku a nemohu se pohnout.
Křičím nahlas co se děje,ale nikdo nepřichází.
Až po několika hodinách konečně vchází doktor.
Ptám se ho kde to jsem a co tu dělám.
Ten mi ale namáčí čelo žínkou,přikládá kožený pás kolem mé hlavy,prstem míří k červenému tlačítku na přístroji vedle mne a řekne jen.
,,Viděl jsi něco cos vidět neměl.."