BUNKR ARCHIV

42. Démoní placka a opuštěný náramek

Z Deanova pokoje se ozve Casův hlas: „Je tu někdo?"

Loki se tam ihned poklusem rozběhne. „Jsem tu já, Casi."

„Loki?" anděl se posadí na posteli. „Kde je Dean?"

„Jel s Thorem a Bel najít ty démony," oznámí Loki a posadí se k němu na postel.

„Démony?"

„Jop," kývne Loki.

„Proč?" Castiel vypadá, že nemá vůbec tušení, co se děje a proč.

„Tak to mi nesvěřili," pokrčí Loki rameny. „A nebo jsem to nevnímala..."

***

„Už chci hodit řeč s některým z těch dvou černookejch," zamumlá Dean, přestože do Michiganu je to ještě až moc daleko.

A následně pustí muziku, protože mu připadá, že jedou pořád až moc pomalu, a kdyby náhodou začal mrmlat „už tam budem?", aspoň to nikdo neuslyší a nebude to vypadat blbě.

„Tihle démoni..." snaží se Thor překřičet AC/DC, „ti nemají nic společného s Ragnarökem, nebo...? O co vlastně jde?"

„Země!" zařve Dean, protože už je na překřikování muziky zvyklý. „Nebe, Peklo! Ragnarok znamená, že půjde do hajzlu všechno! A to se nelíbí nikomu!"

„A víš, že co je dáno věštbou, se opravdu velmi těžko odvrací?" huláká Thor zezadu zpátky. „Kdyby to bylo možné, snažil by se o to Otec už dávno..."

„Jasně. Věštba. Hah," zasměje se Dean, ne zrovna vesele. Víc už k tomu neřekne.

Thor se obrátí na Belu: „Co mu je, dámo?"

Bela se otočí, aby ji lépe slyšel: „Asi myslí na dobu, kdy ho všichni otravovali, že je Michaelova pravá schránka!"

Dean ve skutečnosti myslí spíš na Sama a Lucifera, ale ono to vyjde nastejno. A Thor pro teď mlčí, ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

„Až tam budem, vzbuďte mě," zamumlá navigátorka Bela, opře se částečně o okno, částečně o opěradlo a po skoro třiceti hodinách spánku do něj znovu upadá, zvolna.

„Dělá ta hoka něco jiného, než že spí?" zajímá Thora.

„Většinou jí a prudí," šeptne Bela z polospánku sotva slyšitelně.

„A krade," doplní Dean a zkusí znovu přidat plyn, ale už to jaksi nejde. S nadávkou zakličkuje v krapet hustším provozu a předjede Ferrari, trénující na F1 nebo tak něco. „Popis Bely Talbot pro policejní záznamy," uchechtne se. A po další chvíli, dlouhý asi tak čtvrnáct dní, nezakňourá nahlas, jen si pomyslí: „Můžem už bejt v tom Míši-genu, pls?!"

Castiel: (Míši-gen?!)

„Pšššt..." sykne Dean. „zatracenej anděl v mojí hlavě."

Castiel: (Jak zatracenej?)

„A nemusím se ptát, všude jsou cedule," Dean potřese hlavou, a usilovně si pomyslí ještě: „Casi. Soukromí!"

Castiel: (Ne... Musím tě hlídat!)

„Skvělý," zamrmlá Dean.

Zhruba po době, za kterou se Bela stihne celá poslintat, ale bez jediné čůrací pauzy dorazí k cíli. Je to hodně velké město, takže jsou vlastně pořád teprve v půli cesty. Po té lehčí části.