Pohled Jimina
Uviděl jsem v dálce něčí obrys. Podle dlouhých vlasů hádám že je to dívka. Jak jsem se přibližoval, tipuju že bude stejně stará jako já. Super. Už jsem byl asi šest metrů od ní. V jejích očích byl vidět jak strach, tak nadšení, takže mě asi zná.. což je škoda. Ale nechtěl jsem být nezdvořilý a tak jsem se usmál a pozdravil ji.
Jimin: Ahoj!
Dívka: Um...ahoj? *Červená se*
Jimin: Kdo jsi?
Dívka: Třeba já!
Jimin: *ironicky* To je hezký jméno! Já jsem Jimin, ale to asi víš..
Dívka: No.. jo *červená se ještě víc*
Jimin:*tváří se trochu sklesle* No.. a co tu vlastně děláš?
Dívka: Já tu čekám..
Pohled Tóni
Nemohla jsem mu říct že tu budeme dělat ples! Kdybych tak měla vzadu na hlavě tlačítko s názvem 'Nechovat se jako idiot', tak bych ho teď zmáčkla...
Pohled Jimina
Chtěl jsem na ni nějak zapůsobit.. chci mít opravdové přátele.. ne jen fanoušky a mojí ochranku.. (berte to tak, že Jimin je v tomto příběhu sólista, a opravdu nemá opravdové přátele) Nechci už žít můj život.. aspoň ne tak jak doteď..
Jimin: *podá jí ruku aby mohla vstát*
Dívka:* chvíli váhá, ale pak se opatrně (velmi opatrně) chytí Jiminovi ruky a vstane*
Jimin: *usměje se tak jak to umí jen on*
Dívka: Um.. děkuji ti, ale...
Jimin: Ale?
Dívka: Ale neměl bys tu být s ochrankou?
Jimin: *smutně si povzdechne* Jo.. ale povedlo se mi přesvědčit je, že se o sebe postarám, když už chodím na to Takewondo (ignorujte můj pravopis) ...
Dívka: Aha...
Jimin: A jak dlouho tu budeš ještě čekat?
Dívka: *podívá se na mobil* Ještě třičtvrtě hodiny...
Jimin: No, a, nechceš ten čas strávit se mnou?
Podle jejího pohledu tipuju že buď, mě ukamenuje, nebo se za chvíli zblázní štěstím. Ale místo toho se jen usmála a přikývla. Dal jsem se do pohybu a ona mě následovala. 'Yes' pomyslel jsem si. Viděl jsem jak se červená. Awww.. je tak roztomilá! Ale, jaké to je se přátelit se svým fanouškem? Jaké to je, se s někým přátelit?... Od malička jsem neměl kamarády, pouze jednoho, ale ten se odstěhoval. Byl jsem z toho tak zničený, že už jsem si žádné další nehledal... Ale teď, o deset let později, začínám chápat, že to byla chyba...
Mě pořád neznámá dívka se dívala do země, jako by se mnou nechtěla navazovat oční kontakt. Já se na ní ale musel dívat stále. Ještě nikdy jsem s dívkou nemluvil o samotě, nevěděl jsem, na co se zeptat a co dělat. Zajímá mě však její jméno...
Jimin: Takže.. jak se teda vlastně jmenuješ?
Dívka: Já jsem Antonie, ale říkej mi Tóňa...
Jimin: *sotva slyšitelně* Aha...
Pohled Tóni
OMG... JÁ, JDU, SE, SVÝM, CRUSHEM! Chápete to?! Já totiž ne! OMG... Dobře dobře, klid Tóňo, nevyšiluj
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Po pár minutách ticha
Pohled třetí osoby
Tóňa, která je stále v šoku z potkání své životní hvězdy, se stále neodvažovala zvednout hlavu a podívat se na něj. Ale potom...
Fanynky: Ááaaáaaaaaááá!!! Támhle je Jimin!!! Tam! Vidíte ho?
Jimin:*nervózně se kousl do rtu* Poběž za mnou! *rozběhne se rychle(ale jakože hodně, jako rychlý sprint, nebo ještě rychleji*
Tóňa:*na nic nečeká a běží za ním, je sice trochu pozadu ale nevzdává to*
Když doběhli, ocitli se v lese. Šílené fanynky už nebyly v dohledu, a dokonce ani v doslechu. Po chvilce rozdýchávání runu se konečně dali do řeči. "Tohle.. děláš často?" zeptala se Tóňa. "Ne, většinou mě chrání ochranka" odpověděl Jimin a vstal ze studené země. Tóňa vstala taky a dala si ruce v bok. "A co teď?" "No.. nevím, vlastně.. asi by bylo dobré vědět kde vlastně jsme..." Jimin se rozhlédl kolem sebe. Všude byly vysoké stromy, keře a mezi tím vším se táhly dlouhé, pevné liány. "Hmm ..." přitakala Tóňa "...že by v lese?". "Wow! Aplaus!" řekl Jimin a zatleskal "ne, ale vážně. Ty to tu znáš?". Tóňa se zamyslela"Ne, ale myslím že bych měla mít ještě trochu dat.." a vytáhla z kapsy mobil. Zapla data a hned poté Google mapy. Byli někde uprostřed nejhlubšího lesa v Soulu. Ukázala polohu Jiminovi a ten zbledl. V této části Soulu nikdy nebyl. Podíval se Tóně do očí. Ona se podívala do těch jeho. Oba cítili trochu strach, ale zároveň odvahu. Nakonec se slova ujala Tóňa"Tak, jdeme?".Jimin jen přikývl a dali se do kroku.
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Skoro u mýtiny, kde měla mít Tóňa sraz
Pohled Tóni
Nevěřím tomu, co se děje. A celou dobu, co jsme byli spolu, mi přišlo, že se známe už.. kdo ví jak dlouho! Nechápu to...
Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Ale potom se Jimin nadechl, a mě je jasné že chce něco říct. "Já.. promiň. Fakt se ti omlouvám že jsem tě sem zatáhl, je to moje vina. Kdybych si nemyslel že můžu ještě něco změnit, nikdy by se to nestalo". Viděla jsem v jeho očích slzy. Jakmile zaregistrujtroval že se na něj dívám, otočil hlavu směrem ode mě. 'Co změnit?' jen tahle otázka mi proletěla hlavou. Jak to asi myslí?
Když už bylo vidět na mýtinu, stály tam Lenka a Terka. Úplně jsem zapomněla že sme měli mít schůzku kvůli tomu plesu! Když je uviděl Jimin, podíval se na mě, a pak se beze slova rozešel jiným směrem. Jak odcházel, hodil na zem papírek. Bylo na něm telefonní číslo. Nejspíš jeho.
Hi everyone!
Jak se máte?
Ano, stále ještě žiju xd
To ste rádi co?
Každopádně jsem změnila styl přímé řeči, tak snad se vyznáte, ale, když o tom tak přemýšlím, tak asi nejste jako já a určitě se v tom vyznáte😂😂🖤
Myslím, že se tu stalo docela dost věcí, tak už jsem to nechtěla protahovat a nechám to na příští kapitolu.
A do té doby
Bye!
