Kráčela chodbou rychlým tempem. V celé budově se ozývalo houkání poplašných sirén, ale jednotky ji zatím nespatřily. Dýchalo se jí těžko, třásla se strachem a vztekem, co chvíli se křečovitě otočila, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Nohy ji ztěžkly a chůze byla čím dál tím náročnější. Soustředila se na to, aby její kroky byly ve stejném tempu, aby měly stejnou délku a aby šla rovně. Střídavě došlapovala. Kterou teď? Levou, samozřejmě že levou. Ze sirén a blikajících světel se jí točila hlava, cestu si ale pamatovala moc dobře.
Dveře, které minula před několika vteřinami, se hlasitě rozletěly a do chodby vtrhla zásahová jednotka. Neohlédla se. Jednotku poznala podle laserových zaměřovačů, které se mihotaly střídavě na zdi před jejíma očima a na jejích zádech. Alespoň takhle to Rori předpokládala, přece ti chlapi nebudou jen tak pálit do zdi.
"Stát!" zakřičel někdo z hloučku za jejími zády. Znala ten hlas. Věděla moc dobře, komu patří. Podle počtu červených laserových teček, které se ještě před pár okamžiky pohybovaly na stěně a které už neviděla, protože zůstaly bezpečně přilepené k jejím zádům, odtušila, že je to pěti nebo šestičlenná skupina. Potřebuje zahnout doleva. Stojí skoro u rohu. Pak už je to jen pár desítek metrů.
Pomalu zvedla ruce na znamení, že hodlá spolupracovat.
"Dobře. Teď se otočte." Očekávala to. Sama byla dlouhá léta cvičena k podobným situacím. Lehce se natočila směrem doleva. Natočila se přesně tak, jak to její situace vyžadovala. Shrnout fakta, zhodnotit situaci, vyvodit závěr a další postup. Přesně tak, jak jí to ten hajzl se samopalem stojící pár metrů za ní učil.
Chytej, řekla si v duchu. Předpokládala, že se ihned spustí palba, a tak se, předtím než odhodila plynový granát, který měla zastrčený v rukávu pravé ruky, rychle skrčila. Všechny rány padly vedle. A teď si zkuste mířit, zmetci. Běžela tak rychle, jak jí to nohy dovolily. Už si nehlídala kroky. Bylo jí jedno, jestli nebudou souměrné. Jediná důležitá věc teď byla dostat se k Amandě.
Když dorazila ke správným dveřím, ještě stále slyšela ozvěnu dusících se členů jednotky. Na zlomek vteřiny si pomyslela, jaká je škoda, že je ten plyn nezabije, ale hned tu myšlenku zahnala.
Nezdržovala se klepáním. Prudce otevřela dveře a vtrhla do místnosti. Amanda se vylekaně otočila. A tak tam stály. Amanda s vyděšenýma očima a knihou v ruce a Rori zpocená, rozcuchaná a zadýchaná.
Slyšela, že se jednotka vzpamatovala a je skoro u dveří. Slyšela, jak jsou zbraně odjišťovány svými majiteli. Dál však stála na místě s pohledem upřeným na Amandu.
"Musíme si promluvit, Amando. Hned teď. Ve vzduchu."
Amanda vypadala, že se trochu vzpamatovala. Jen rychle přikývla a pokynula jednotce, aby se stáhla.
"Děkuji, pánové, už to zvládnu sama."
Obě vykročily místností k protější stěně. Nacházel se tam výtah, byl vsazen přímo do prosklené vnější stěny budovy. Výtahem jely beze slova. Na střeše se vydaly k vrtulníku. Rori šla svižně a nebrala ohled na to, že Amanda zůstávala pozadu. Každý vrtulník měl svou vlastní kóji se zatahovací střechou. Usedly dovnitř a Rori vrtulník nastartovala. Teprve až když se nacházely vysoko ve vzduchu, Amanda promluvila. Snažila se skrýt nervozitu úsměvem.
"Co bys se mnou chta probrat, Auroro?"
Bože, nesnášela, když ji tak Amanda oslovovala. Její jméno se jí nelíbilo, proto všechny žádala, aby jí říkali Rori. Všichni to dodržovali, až na Amandu.
"Měla bys otevřít oči."
"Cože?"
"Slyšela jsi. Celý život všichni ve městě slýchají, že někdy je lepší nechat oči zavřené. Ano, Amando, ale teď je otevři."
"Opravdu nechápu, o čem mluvíš."
Rori ji rychle chytla za rameno a otevřela dveře. Do kabiny vtrhl vítr a řev vrtulníku.
Rori se zapřela nohama a vyklonila se s Amandou ven. Cítila, jak se jí Amanda křečovitě drží.
"Nic nechápeš. Musím to udělat."
"Rori..."
"Otevři oči.
Pustila Amandu a sledovala jak padá.
"Dívej se!"
