Zbývalo mi zhruba pět minut do našeho srazu. Dokážu si živě představit Towera, stojícího na náma postavený lávce z náhodně nalezenejch kusů dřeva, všude okolo sebe doširoka rozhazuje svýma dlouhýma svalnatýma rukama (od toho jak věčně někam leze), neohrabaně si v pravidelnejch intervalech odhrnuje blonďatý kadeře z pomněnkových očí, zasazených hluboko v hlavě a všem vypráví příběhy, co nám vyprávěl už tisíckrát.
Nádech, krok. Výdech, krok. Opět jdu pozdě. Plíce jakoby začínaly protestovat. Člověk by řek, že je po všech těch zkušenostech přestane bavit pokoušet se stávkovat při nutným příjmu kyslíku a stejně nutným výdaji oxidu uhličitýho. Zřejmě ne.
Co to Tower zase vymýšlí proboha? Přesunout sraz z osmýho nástupiště na ptačí vrch? Jako vážně? Nestíhám z domu ani na osmý, natož takhle debilně daleko. O tom si budeme muset ještě promluvit. Dřív jsme mívali srazy na ptačím vrchu furt, ale kvůli dálce jsme si museli najít něco jinýho. Když Marc loni v březnu objevil to opuštěný nástupiště, měli jsme jasno.
Konečně se přede mnou vynořila známá zatáčka, hned za ní by se měla nacházet skupinka teenagerů, zodpovědná za každý moje domácí vězení a pozdní příchody domů, parta nejvlivnějších náctiletých celé třetí roviny, vrstevníci, se kterýma jsem si rozuměla, kterým jsem věřila a byla jsem odhodlaná kdykoliv, kdekoliv a z jakýhokoliv důvodu dát za ně někomu přes hubu.
Bylo nutný umět někomu dát přes hubu, pokud jste chtěli aspoň trochu zapadnout a možná se i prosadit. Nebo z důvodu jako tenkrát já - patřit mezi nejvlivnější náctiletý celé třetí roviny. Jenže se mnou je to trochu složitější. Bože, kdyby jste jen viděli, jak mě tenkrát Tobby Hardwell zřídil. Co teda dělám mezi lidma, z kterých má respekt každej mimo jejich partu? Tower. Když se prý doslechl o té "rvačce" (ležela jsem hned, hádám Tobbyho nejlehčí bitka v životě), přimluvil se za mě u zbytku a další den brzo ráno stála celá skupinka pod mým oknem. Občas zapomínám, jak jsem se sem vůbec dostala a dost si troufám na ostatní. Prostě se fakt cejtim, že jsem mezi lidma jako oni, to musí každej pochopit.
,,Díky bohu ty vole," vyhrkla jsem ze sebe se sýpáním, zněla jsem jak 60ti letej borec, co za celej svůj život prokouřil víc cigaret, než vyprodukuje továrna za pět let. V momentě jsem se sypala k zemi.
,,Seš normální?! Dělejte sakra někdo něco, máte někdo vodu?" Zoufalej Marc byl to poslední, co jsem ještě slyšela. Oční víčka mi extrémně ztěžkly a neexistovala jediná končetina, kterou bych zvládla v danej moment pohnout. A pak už jsem jen hodně hodně špatně viděla, jak se nade mnou někdo sklání a snaží se mě probrat proplesknutím po tváři.
Všechno ztichlo.
