Under Pressure | Ben Hardy

008

Ahoj, prosím, dojeďte až na konec. Je tam jedno "sdělení". 😊

Doopravdy nesnáším jen dvě věci. Pondělí a rána.  A hádejte co? Bylo pondělí ráno, i když bych se nejraději válela v posteli až do oběda, tak vstát prostě musím, protože je dnes škola. Měla bych jít dnes jen na dvě přednášky, takže bych to nějak přežít mohla. Vstala jsem a rovnou jsem si to namířila do koupelny, abych si dala ranní sprchu. Potom jsem si šla vybrat můj outfit a u toho jsem neustále přemýšlela nad tím, co si dám na snídani. To jsem celá já, pořád myslím jen na jídlo. Nakonec jsem si vybrala velmi jednoduchý ale pohodlný outfit, ve kterém bych snad mohla dnešek přežít.

V kuchyni už seděly holky a já jsem se rozhodla, že jim řeknu o tom, že mi včera volala mamka. Když jsem přemýšlela, jak mám začít, tak jsem si všimla, že je Mary stále v pyžamu, což jsem nechápala, protože asi za 15 minut máme vycházet do školy.
,,Ty jsi nemocná, nebo proč si pořád ještě v pyžamu?" zeptala jsem se nechápavě. Mary zvedla svůj pohled od talíře.
,,To nevíš? O víkendu se nám nějakým způsobem vytopila škola a zrovna v našich prostorech pro zubaře je nejvíce škod, takže máme až do konce týdne volno." usmála se na mě. V tom mě napadlo, že bych si mohla přeobjednat letenky už na dnešek. Ale nejdříve se musím poradit s holkama. Nachystala jsem si ovesnou kaši a vše jsem řekla holkám. Navrhly mi, abych se zkusila podívat na internet, kdy bych mohla nejdříve odletět. Prý by mě potom zavezly na letiště. Byla jsem jim vděčná. Našla jsem ten úplně asi nejbližší let, co jsem mohla. Letí už ve dvě hodiny odpoledne, takže jsem se rychle musela zabalit. Napsala jsem mámě, ta zase mě, že mě bude čekat na letišti.
Celé tohle se seběhlo až moc rychle a já už jsem seděla v letadle. V tom mi ale došlo, že jsem nedala vědět Joemu a Benovi. Chtěla jsem jim tedy napsat, ale zjistila jsem, že mám vybitý telefon, takže doufám, že to Mary napadne a že jim to řekne.
Na letišti v Praze jsem byla ve čtyři hodiny odpoledne. Šla jsem si pro kufr, a pak jsem šla hledat mámu. Netrvalo to moc dlouho, protože na letišti nebylo moc lidí.
Máma vypadala unaveně a měla napuchlé oči od breku.
Když jsem k ní přišla, tak mě objala a rozbrečela se.
,,Mami, co se stalo?" se slzami v očích se na mě podívala.
,,Luky už není." propukla v hysterický pláč. Já jsem se na ni nevěřícně podívala.
,,J-Jak jako není?" pořád jsem moc nechápala, ale bála jsem se nejhoršího.
,,Jel se projet na kole a srazilo ho auto, který řídil nějaký ožralec." potřebovala jsem si sednout, jinak bych se asi zhroutila. Můj milovaný starší bráška umřel. Rozbrečela jsem se. Řekla bych, že jsem na letišti seděla aspoň půl hodiny, když v tom najednou přišel můj táta s Viktorem, mým druhým starším bratrem a dvojče Lukyho. Nejspíš celou dobu čekali v autě. Když jsem viděla Vikiho, tak jsem ho pořádně obejmula, protože jsem prostě potřebovala medvědí objetí. Potom jsem se šla pozdravit za tátou. Vypadal, že je na tom stejně špatně, jako máma, ale já se mu vůbec nedivím. Viki vzal můj kufr, obejmul mě a i s rodiči jsme se v tichosti vydali k autu. Čekala nás dvouhodinová cesta domů.
Cesta byla tichá. Ani rádio nehrálo.
,,Kdy?" zeptala jsem se jednoduše.
Viki, který se celou dobu díval z okna se na mě otočil.
,,Stalo se to v neděli ráno." kývla jsem.
Zeptala jsem se ještě jednou.
,,A kdy bude.." nestihla jsem to doříct.
,,Ve čtvrtek. Chtěli jsme, abys u toho byla taky." ozvala se ze předu máma.
Zbytek cesty byl opět tichý. Tohle byly dvě nejdelší hodiny mého života.
Když jsme dorazili domů, tak už byl večer.
Doma jsme se všichni zavřeli do nějaké místnosti. Máma do ložnice, táta do pracovny a já s Vikim do svých pokojů. Šla jsem si dát sprchu, potom jsem se převlekla do pyžama. Jelikož jsem vůbec neměla chuť na jídlo, tak jsem šla rovnou do postele spát. Hodinu jsem se jen převalovala v posteli a nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela myslet na bráchu. Vzala jsem si album s našima fotkama s dětství a šla jsem s ním do protějšího pokoje, který patřil Lukymu. Vzala jsem si jeho mikinu, která voněla po něm. Lehla jsem si do jeho postele a prohlížela jsem si album. Když jsem si album prohlédla podruhé, tak se mi podařilo konečně usnout.

Nevím, co mě to v téhle kapitole napadlo, ale máte to tady.😊
Chtěla bych vás poprosit, abyste si otevřeli můj profil (nebo jak to nazvat) a podívali se na "příběh" INFO. Je tam napsáno, proč je ten příběh takový jaký je, proč jsem ho začala psát a tak podobně. Děkuji.
A ještě... DĚKUJI za prvních 100 přečtení!😊❤❤