Me & You (and my Dad)✓ || ChengStin

Chengstin * 7

Justin

Vzbudí mě Chengchengův křik, nejdřív si myslím, že nás napadli medvědi, ale potom přijdu na to, že mezi námi leží můj táta.

„TATI!" vyjeknu a prudce si ve spacáku sednu, dřív, než stačím zareagovat, tak se rozepne vchod do stanu a v něm vidím Chengchengovu mámu. Vraždí mého tátu pohledem.

„Co tu krucinál děláš, nech je na pokoji!" začne tahat tátu za nohy ven ze stanu. S Chengchengem se na sebe podíváme a oba si ve stejnou chvíli povzdechneme. Než stihne Chengova máma mého otce zabít, tak se objeví moje máma a chytí tátu za ucho.

„Au!" vyjekne táta, že se to rozlehne po celém kempu.

„Říkal jsem ti, že je máš nechat na pokoji!" hubuje mu, zatímco ho táhne do stanu, kde do něj prudce strčí, aby do stanu zapadl.

„Mingao, zlatíčko, promiň za něj, zamknu ho ve stanu, tak spinkejte," zamává na nás máma, taky mu zamávám. „promiň, Hyun, to je takovej idiot!" vyprskne máma směrem ke Kihyunovi, který vypadal, že bude každou chvíli vraždit opravdu velmi...brutálním stylem. Když se situace uklidní a kempem se konečně neozývají hlasy, tak si zpátky s Chengem lehneme.

„Promiň." Šeptnu směrem k němu, když ležíme naproti sobě.

„To je dobrý, nic se nestalo." Pořád v jeho hlase slyším, jak je z toho v šoku. A já se ani nevidím, kdy se sem táta, do prkna, dostal?! Chvíli si ještě tiše šeptáme, než si popřejeme dobrou noc.

Musím si s tátou promluvit, takhle to opravdu nejde...mám ho rád a tohle mě hrozně drtí, nechci ho začít nenávidět, chci, aby s tím přestal, dokud to ještě jde. Nechci, aby tohle všechno špatně dopadlo.

„Oh, bo-že, Kyu-unie." Ozve se celým kempem hlasitý...vzdech, Nebo spíš zařvání? Otevřu prudce oči, není těžké přijít na to, komu ten vzdech patřil. To, že má Cheng vraženou hlavu pod polštářem a snaží se to neslyšet mě jen utvrzuje v tom, že je to opravdu Kihyun.

Chvilkami to vypadá, že Kihyun má asi...no, polštář přes hlavu, ale i tak jde hodně slyšet. Chengcheng mi chvílemi připadá, že si přeje být mrtvý.

„Kdybys to dělal pořádně, taky bych takhle řval!" zblednu, když uslyším svoji mámu a následně tátu, jak lapá po dechu a něco žvatlá. Zadíváme se na sebe s Chengchengem, oba si vezmeme mikinu a vyplížíme se ze stanu, rychle utíkáme směrem do lesa a pak se s hlasitými výdechy zastavíme, když jsme dost daleko. Tohle jsou věci, které, no...nepotřebujeme slyšet. Ani jeden. A nemyslím si, že to bylo někomu z nás příjemné.

Chvíli se procházíme lesem a pak se oba usadíme na dvou pařezích vedle sebe. Začneme si povídat, ale mě to nedá, stejně se musím vrátit k tomu, co se stalo večer.

„Vážně promiň...za tátu. Opravdu to přehání." Povzdechnu si. „Musím si s ním promluvit, jenomže to zase máma stagnuje, bojí se, co bych tátovi řekl. Jenomže takhle to nejde, nechci tátu začít nenávidět, ale bože..." rozmáchnu se rukama.

„Vím, jak to myslíš." Usměje se na mě a chápavě přikyvuje. „Třeba to pomůže, když si promluvíte." Usměje se na mě a já přikývnu.

„Mě se moc líbí Kihyun a Changkyun...snad jsem nikdy neviděl hezčí pár." Upřímně se usměju a Chengcheng začne hned kývat hlavou na souhlas.

„Každý je z toho paf, že i po těch všech letech...vypadají jako čerstvě zamilovaní, udivovalo mě to už odmalička," lehce se zasměje. „vždycky jsem si říkal, že...že doufám, až se zamiluju, že budu mít taky takový vztah." Usměje se na mě a já se lehoučce začervenám, protože moje mysl si začne samovolně představovat, jak moc krásný vztah bychom spolu mohli mít. Zakecáme se jako vždycky, ani si neuvědomíme, že jsme pryč už dlouho, tak se rozběhneme zpátky do kempu, než naše rodiče vyhlásí celosvětové pátrání. Myslím, že doběhneme přímo včas.

„Minnie, jsi v pořádku?!" rozběhne se ke mně hned táta a pohledem vraždí Chengchenga.

„Jasně, byly jsme se projít, když jste tu...no, něco řešili." Odkašleme si tak nějak oba, hned na to si odkašle Kihyun, takže tak nějak nám všem dojde, o čem je řeč, takže se nenásilně uchýlíme k tomu, abychom na tuhle situaci zapomněli.

„Víš mami...chtěl bych si s tátou opravdu promluvit." Vážně se na mámu podívám, když jsem ho vytáhl na procházku po kempu.

„Já vím, že tě hodně zlobí." Smutně se usměje.

„Tak mi řekni, proč je takový." Povzdechnu si.

„Není to pro něj lehké, víš...což ho samozřejmě v ničem neomlouvá, ale...s jeho rodiči to bylo těžké, měli hodně práce, neměli na něj ani na jeho bratra čas, vlastně...postupem času zjistil, že jediné, co je spojuje jako rodinu je to, že mají jedno příjmení, že v tom nic není...žádný cit. Když jsme spolu poprvé mluvili o adopci, tak se bál, že nedokáže být dobrým otcem, to byl i důvod, proč chtěl skončit s rapováním. Nechtěl být jako jeho otec, jen po nich křičel a nezajímal se o ně, říkal, že mi slibuje, že náš syn zažije opravdovou rodinnou lásku, že to bude jiné. Věděli jsme, že adopce není lehká věc, že se může stát, že se původní matka ozve, tvoje se ozvala dva roky po tom, co jsme tě adoptovali...Jackson...hrozně k tobě přilnul, vždycky se o tebe strachoval, vždycky se snažil, abys byl v bezpečí, aby kdyby se ti mělo něco stát, aby to byl on, kdo se zraní a ne ty. Když tě tvá matka chtěla zpátky, hrozně plakal, nepoznával jsem ho. Ale když sis měl vybrat a vybral sis nás, natáhl si k němu ruce a řekl jsi táta, od té doby...se bál, že o tebe může přijít ještě víc, jen...promluv si s ním, ale nezraň jeho city, prosím," vážně se na mě máma zadívá, v jeho očích se lesknou slzy a mě jich pár taky steče po tváři. „vím, že se pořád popichujeme, a že nejsme tak vzorový pár jako Kihyun a Changkyun, ale...vy dva jste pro mě to nejdůležitější, nechci, abyste trpěli ani jeden." Pohladí mě po tváři a já přikývnu.

„Nechci ho svými slovy zranit, jen chci, aby věděl, že už nejsem malý." Usměju se na něj, chvíli si společně popláčeme, ale pak se s úsměvy vrátíme ke stanům. Kihyun se dozví, že je večer v centru kempu taková menší...diskotéka? Možná ani ne, spíš jen takové tanečky, všechny nás tam večer vytáhne, než stihneme všichni protestovat.

Většinou hrají valčík nebo podobně, kde musí člověk většinou znát kroky, ale pak začne série pár ploužáků. Oba se s úsměvem díváme na Changkyuna a Kihyuna, jak spolu tancují v těsné blízkosti. Oba se usmívali, všimnu si, jak Changkyun Kihyunovi něco šeptá do ucha a ten se hned lehoučce zasměje a lehce ho praští do ramene. Je vůbec možné, aby se někdo na světě miloval víc než oni dva? Jak moc bych si přál taky poznat takové pocity, takové pouto. Všimnu si, jak máma drbne do Chengchenga a navádí ho, aby mě vzal tancovat, zatímco tátovi zacpává pusu.

Lehoučce se začervenám, když mě vezme za ruku a jediným pohybem mě donutí vstát ze židle. Dojdeme spolu na parket, položím ruku na jeho rameno a druhou ruku spojím s tou jeho, projede mnou zvláštní a nádherný pocit, když ucítím jeho ruku na svých zádech a musím se usmát, lehce si i skousnu ret tím, jak je tahle chvíle nádherná.

„Jestli tu ruku dá níž, tak ho zabiju!" slyším křičet tátu, pak jen vidím, jak máma vezme z tácu, který nese kolemjdoucí číšník, rybu a mrskne ní tátu přes obličej. Ale snažím si jich nevšímat, jediné, co vnímám je ta bezprostřední blízkost, ve které se s Chengchengem nacházíme.