Láska Lumíra Nykla

Apríl

Týden nato bylo v kanceláři Lumíra Nykla hlučno. Byla tam totiž Vendula, jeho dcera.
L: Vendulo, já ti říkám! Že moje vnouče musí mít tohle!
V ruce držel sadu šroubováků.
V: Ale tati, prosím tě. Na co potřebuje kojenec tyhle věci?
L: Nikdy nevíš, na co se to hodí, dcero.
Pak se dostali k tomu, že Vendula je z těhotenství celkem rozhozená a chtěla dítěti dát hned po narození popel Světluš do postýlky.
L: Když už jsme u toho, po Lexíkovi mám spoustu hraček a oblečení.
V: Jé, to by bylo super!
Ve dveřích se objevila temná postava. Vůbec nechápali, kdo to byl. Pak se ukázalo, že to je Martin. Martin Maléřů.
V: Jo ahá, to je Martin Maléř!
L: Vendulko, mohla bys nás nechat o samotě?
V: Jistě.
Martin se Lumírovi odvážně podíval do očí. Byly hnědé. Jako omáčka, kterou vařila Veronika k masu, než se zbláznila. A dobře ji tak, pomyslel si Martin.
L: Než mi něco řekneš, musím tě zastavit. Tak Marťo, už to nemusíš hrát, vím, že to byl apríl. Hihihi hahaha.
M: Ale Lumíre...
L: No tak, nedělej.
M: Já ale opravdu...
L: Vždyť upíři neexistují. Hihihi! Jak bych ti na to mohl skočit! Odvezeš mě do baráku od babičky a už máš z toho upíři doupě.
Lumír se smál a smál. Potom Martin ztratil nervy a vrhl se na něj. Chytl ho a vycenil své špičáky.
L: Jek.
L:....
L: Takže?
M: Říkal jsem ti pravdu.
Bylo to tak. Martin byl upír. Lumíra napadalo spoustu otázek, jak je to možné. Pak myslel na svůj mražák. Byla tam zmrzlina, kterou si zrovna koupil ve slevě v Albertu. A taky tam měl zmraženou fotku Helenky Vondráčkové s věnováním. Nedokázal na nic myslet. Bylo to tak. Byla to pravda. Všichni věděli, že nikdo nevěděl, že Martin je upír. Věděl to jen jeden muž. Lumír Nykl.