Zakázaná láska [dokončeno]

Kapitola II.

Druhý den ráno stál Marek na chodbě a povídal si s postarší rozčílenou kolegyní. Spíš ona povídala, on její až moc dlouhý monolog už ani nevnímal, pouze občas pokýval hlavou na souhlas a modlil se, ať co nejdřív zazvoní na hodinu, aby mohl tento poněkud nezáživný hovor opustit. Těšil se, až kolegyně zmizí do třídy a on zaleze do kabinetu v klidu opravovat písemky.
Po pár nekonečných minutách se konečně ozval školní zvonek, kolegyně se rozloučila, otočila na podpatku a zmizela.

Marek vyrazil do svého milovaného tichého kabinetu. V půlce cesty za sebou zaslechl důvěrně známý, krásný, i když malinko pištivý, hlas, jak na něho volá: ,,Pane učiteli, počkejte prosím!"
Otočil se a za sebou spatřil Markétu. Nebyl rád, že ji vidí. Doufal, že aspoň dneska ji nepotká, protože se pak nedokáže celý den na nic pořádně soustředit a myslí jen na ni.
Pozdravil ji a zeptal se, co potřebuje.
Její prosba, jestli by se za ním mohla zítra po škole stavit, ho zaskočila. Markéta mu sice vysvětlila, že si s něčím neví rady a potřebovala by jeho pomoc, ale odmítala říct cokoliv konkrétního. Navíc s ním po celou dobu hovoru nepokrytě flirtovala. Nechtěl s ní být sám v prázdné škole, bylo mu jasné, že pokud po něm vyjede, nezvládne se ubránit.
,,Zítra nemůžu." Vypadlo z něj. Byla to nejhorší možná výmluva, protože Markéta moc dobře věděla, že každý pátek zůstává ve škole až do večera a opravuje testy. Sám jí to před nedávnem říkal.
Nenechala se tak snadno odbýt: ,,Tak v pondělí po škole? To máte přece vždycky volno.", prohlásila s úsměvem. Na to už nemohl namítnout vůbec nic.
,,Bbudu s tím počítat.", vykoktal, překvapen její pohotovou odpovědí, a před odchodem si nemohl odpustit aspoň malé rýpnutí do Markéty, že je dávno po zvonění a ona jde pozdě do hodiny.
Odpověděla mu na to opět s úsměvem: ,,Vy jste přece důležitější než nějaká hudebka."
Na to už nezvládl odpovědět vůbec nic. Otočil se a zmizel.
Celý den pak přemýšlel o tom, s čím vlastně Markéta potřebuje pomoct...

Markéta přišla na první hodinu sice o trochu později, ale absolutně spokojená s tím, co právě udělala. Konečně si s ním domluvila schůzku.
Věděla, že to, co se chystá udělat, je bezpochyby špatné, je přece ženatý, ale cítila, že nedělá chybu. Tohle rozhodnutí jí přišlo jako jedna z nejrozumnějších věcí, které kdy udělala.

Sedla si do lavice a začala uvažovat o tom, co mu v pondělí vlastně řekne, až za ním přijde. Musí mít přece alespoň naoko nějakou záminku.
Pak jí ale došlo, že mu je stejně určitě naprosto jasné, proč za ním jde, tak proč to protahovat nějakou smyšlenou historkou? Prostě s úsměvem nakráčí za ním do kabinetu a nebude říkat vůbec nic. Činy jsou přeci důležitější než slova.
Šíleně se těšila, ale začínala se i trochu bát. Co když udělá něco špatně? Co když to celé pokazí? Panna už sice dávno nebyla, ale spala jenom s jedním klukem, navíc se to stalo už před skoro dvěma lety. Bála se, že nebude vědět, co dělat.
Bylo jí jasné, že on je mnohem zkušenější, a nechtěla se před ním shodit.
Dokonce ji i napadlo, že by se předtím mohla zkusit vyspat s někým jiným, aby si dokázala, že ví co dělat a že se neztrapní. Naštěstí ale tenhle nápad zavrhla hned na začátku, protože stejně neměla o nikoho jiného ani nejmenší zájem.

Vzpomněla si na jeho krásné šedomodré oči a představila si, jak se do nich zblízka dívá. Vybavila si ten zářivý úsměv a napadlo ji, jak asi chutná. Uvědomila si, že už v pondělí to možná zjistí, a začínala se čím dál víc těšit...

Další hodinu měli společnou.
Markéta se vždycky na hodiny s ním těšila, bavilo ji ho provokovat nenápadnými pohledy a sladkými úsměvy. Viděla, že se pokaždé snaží ji ignorovat, což se mu většinou vůbec nedařilo.
Také jako jeden z mála učitelů dával studentům prostor vyjádřit svůj názor a ona s ním strašně ráda debatovala o prakticky jakémkoli tématu.

Tahle hodina ale byla jiná. Už od jeho příchodu do třídy na něm bylo vidět, že je dost nervózní. Vyhýbal se Markétě pohledem a choval se ke všem přítomným odměřeně, což se k němu vůbec nehodilo.
Vždycky prokládal povídání různými vtípky a příběhy, ale tentokrát se striktně držel výkladu. Také se snažil dát studentům pokud možno co nejméně příležitostí k debatě, aby nemusel s Markétou mluvit.
Překvapilo ji to, ale nechala to být. Nechtěla ho naštvat, došlo jí, že je nervózní z jejich ranního rozhovoru o společně stráveném odpoledni, které je čeká příští pondělí.

Když konečně zazvonilo na přestávku a Marek za sebou zavřel dveře, naklonila se k Markétě její kamarádka Ema se slovy: ,,Co to sakra bylo? Takhle divnýho jsem ho ještě neviděla. Vypadal, jak kdyby si před hodinou něco šlehnul."
,,Vim já? Třeba má ňáký problémy doma." Odpověděla Markéta doufajíc, že tím debatu o něm ukončí, a změnila téma hovoru svou oblíbenou otázkou: ,,Co je k obědu?".

Cestou ze třídy jí Ema detailně popisovala jídelníček na celý týden a Markéta jí byla ze srdce vděčná, že s ní nemusí rozebírat předešlou divnou hodinu...