Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

21. Kapitola

Podíval se na naše propletené ruce a usmál se. Ta elektřina projela i jím.
Připadalo mi to jako nekonečně dlouhý okamžik, jak jsme tam jen stáli a dívali se na sebe, sotva jsem si všimla, že skončila hudba a Matteo už nezpíval.
Matteo se ke mně ještě o centimetr přiblížil, pohladil mě po tváři a najednou mě políbil. Nebylo to jako minule. Tenhle polibek byl tisíckrát něznější a pravdivější. V tom polibku byly obsažené všechny naše pocity, pocit který jsme měli oba kdykoli, když jsme byli od sebe, pocit, jak jsem se já cítila, když jsem myslela, že celou dobu byl s Ámbar a jeho pocit, když jsem mu nechtěla odpustit.

Když jsme se po sto letech od sebe odtáhli, uslyšeli jsme burácející potlesk, najednou jsme si oba uvědomili, že každý viděl náš polibek, že na nás každý koukal. Matteo mě popadl a šli jsme rychle pryč z pódia, zatímco Tamara šla uvítat nového vystupujícího. Rychle k nám pribehly ostatní a začali nás objimat.
"To bylo tak romantické!"
"Takže Lutteo existuje?"
"To bylo tak krásné!"
"Já chci taky takového kluka.."
"Viděla jsi, jak se k němu Luna přidala?"
Ozývalo se kolem nás. Já jsem nebyla schopna slova, jediný co jsme byla schopna vnímat byl jeho stisk na mé ruce, jeho pohled a můj přihlouplý úsměv na své tváři, který né a né mi zmizet z tváře.

"Pojď." poručil mi a nenápadně jsme odešli stranou. Když jsme byli dostatečně pryč od ostatních, otočil se na mě a najednou mě popadl a zatočil se mnou ve vzduchu. Musela jsem se smát.

"Už nedovolíme, aby nás někdo rozdělil." řekla jsem mu, když mě položil na zem. Pohladil mě po tváři.

"Už nikdy, že ti ale trvalo si něco takového uvědomit." vysmíval se.

"Hele!" zasmála jsem se. "Já jsem si svoji chybu uvědomila, to ty jsi byl poslední dny nedostupný, a nemluvil si se mnou." píchla jsem ho provokativně do hrudi.

Zasmál se. "Možná trochu, ale to nemění nic na tom, že si mě nechala, přes 2 týdny si se mnou nemluvila."

"Tak teď ti to vynahradím." chytla jsem ho za limec košile a políbila. Už zase jsem cítila to napětí, tu elektřinu, která mnou projela. Po pár vteřinách se začal odtahovat. Měl úsměv na tváři.

"Myslím, že bys měla jít zpívat. Potom si promluvíme."

Teď bylo o moc těžší myslet na zpěv a soustředit se, když pokaždé když jsem se koukla směrem, kde byl Matteo, uvědomovala jsem si, jak mě jeho oči hypnotizovaly. Už jsem se těšila až za ním půjdu, ale po chvíli jsem cítila něčí pohled, tentokrát ne Matteův. Moje oči zapluly do nejbližšího rohu, kde stál Alex. Úplně jsem na něj zapomněla, stejně tak i na svoje rodiče, kteří stáli blízko dveří. Co když viděli i to představení se mnou a s Matteem?
Znovu jsem se na ně podívala. Rodiče měli úsměv na tváři, určitě přišli pozdě, i když jsem jim stokrát opakovala, aby tu byli na začátek... ale teď jsem tedy ráda, že přišli pozdě. Podívala jsem se tentokrat na Alexe. Ostražitě mě pozoroval. Neusmíval se, spis mi přišlo, že se na mě zlobí. Jeho výraz byl netecny, možná se zlobí, protože jsem ho odmítla, protože k němu nechovam stejné city. Jeho pohledy, ale kmitaly mezi mnou a Matteem.
Matteo si všiml mého pohledu a otočil se, když ale uviděl Alexe, najednou vstal. To není dobré, řekla jsem si v hlavě. Moje písnička už byla u konce, lidé tleskali, ale mně nezajímalo nic jiného, než Matteo blížící se k Alexovi.

Když jsem k nim dorazila, slyšela jsem: "Tak fajn, pojď ven." To mě zarazilo.
"Matteo? Co se děje?" chytla jsem ho za paži.
"Nic, jen si s ním chci promluvit."
"Ale-"
"Luno, nic se neděje, jen si chceme trochu promluvit a mimochodem, zpívala si nádherně." řekl Alex a oba se dali na odchod. Už už jsem za nimi chtěla jít, ale Matteo to odtusil.
"Ty zůstaň tady." chytl mě kolem pasu s úsměvem. "Za chvíli přijdu, jo? Pak si promluvíme." Musela jsem se trochu zamračit. O čem si chce promluvit?

"Luno!" ozvalo se za mnou, když odešli druhým vchodem ven. "Zpívala si nádherně!" objala mě mamka.
"Děkuji." usmála jsem se.
"Bylo to božské." pochválil mě táta.
"A kdy jste přišli?" zvedla jsem jedno obočí. "Pokud si vzpomínám, rekla jsem vám, ať přijdete hned na začátek."
"Promiň, broučku, ale paní Sharon nás zdržela, ale naštěstí tvé vystoupení jsme stihli."
"Ale teď už budeme muset jít." řekl táta.
"Coze? Proč? Vždyť tu nejste tak dlouho."
"Jenže paní Sharon od nás něco potřebuje. Ani nás sem nechtěla pustit."
"Ale notak, Luno, nebuď smutná. Měla jsi krásné vystoupení a stejnak teď tady budeš s kamarády." usmála se na mě mamka.
"No tak dobře, děkuji, že jste prisli." Naposledy jsem je objala a sledovala je, jak odchází prvním vchodem, takže se vyhnou Matteovi a Alexovi.

Co tam ti dva dělají? O čem si chtěli promluvit? Doufám, že Matteo bude milý, aspoň trochu.

Ahooj, jste rádi, že se konečně dala Luna dohromady s Matteem? ❤️ Já jsem upřímně už rada, že jsem je konečně mohla dat dohromady. 😍🎉 Doufám, že se další kapitola líbila, a tešte se na příští! Mate se na co těšit 🌼💫 A budu ráda za každý komentář a VOTE 👍