Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

28. Týden zaskočení

„Zatraceně!" syknu a pravá ruka mi automaticky putuje na docela vykulacené bříško a stiskne ho.

„Lex?" hned zpozorní táta. Jako ostatně vždycky v poslední době za ty další dva měsíce.

A nebylo tomu i teď jinak, kdy kupodivu skoro všichni Avengers sedíme v obývacím pokoji AT a rozebíráme další plány, jak definitivně zničit nepřátele. Sice se zbylým hrdinům podařilo zničit dalších několik základen, ale obětí už bylo dost. Máma, Beth, Pietro....kdo bude další?

Wanda se neustále zavírá v pokoji, jak truchlí kvůli jejímu dvojčeti, Clint se též uzavřel do sebe a komunikuje s námi jen, když je to nutné. Bethany pro něj znamenala mnoho. To pro nás všechny znamenala hodně. Stejně tak i Pietro, jenže jejich smrt už nemůžeme zvrátit.

Ani kdybychom se rozkrájeli, tak více vymýšlíme, jak tu svini a její poskoky dostat než jak zvrátit smrt našich nejlepších přátel nebo příbuzných. I taťka se víc zapojil a neustále si nevyčítá máminu smrt. Vlastně nás to všechny nějak poznamenalo, změnili jsme se. A mám strach, že jestli to takhle půjde dál, stanou se z nás padouši.

„Sss!" znovu zasyčím a pevněji stisknu bolestivé místo.

„Co se děje? Neříkej, že rodíš!" zděsil se Stark.

„A i kdyby, co by jsi udělal? Zdrhnul?" vrhnu k němu pohled, jestli to myslí vážně a zároveň zaskučím.

„Bože, kdyby tady byl alespoň Bruce!" znejistěla Nat.

„Mluvil," při tom zvuku za námi se všichni tam v bojových pozicích otočili, „tu někdo o mně?" dotyčný dokončil větu a zvedl ruce na znak vzdávání.

„Bruci...." vydechne zrzka. Ostatní zase poleví v postoji.

„Jdeš jako na zavolanou doktore, naše mladá začíná rodit," po tak dlouhé době Clint povytáhl pobaveně koutek.

„Jestli ještě někdo promluví o tom, že začínám rodit a nijak mi nepomůže, omlátím mu nejbližší židli o hlavu!" vykřiknu a mírně zpanikařím, když ucítím mokro po nohou. „Do prdele, praskla mi voda!"

„Alex, alespoň přitom bys mohla být slušná," zabručel Kapitán.

„Děláš si srandu?!" vyjeknu a vykřiknu posléze bolestí.

„Kriste, tak už ji nechte, musí na ošetřovnu," poklidně promluvil doktor Banner a pomalu přešel ke mně, aby mi pomohl, ale sotva minul cestou Nat, schytal od ní facku. Všichni jsme se na dotyčnou ohromeně podívali.

„V klidu si dělejte svou práci, jen jsem se chtěla ujistit, jestli ten blbec, co momentálně stojí mezi námi, je naživu, existuje a není blud!" založila si ruce na prsou, otočila se a z místnosti odkráčela. Dokonce z toho překvapení jsem na tu chvilku zapomněla, že vůbec rodím.

První se vzpamatoval Bruce.

„Jdeme, musíme na tu ošetřovnu," zavelel, vzal mě za paži z jedné strany, táta z druhé a i ze zbytkem jsme se vypotáceli z obýváku do výtahu a následně na ošetřovnu. Do toho jsem jim samozřejmě skučela, nadávala a hekala bolestí, aby to neměli tak jednoduché.

Rodina se chtěla bez pochyby hned vecpat dovnitř, ale doktor je odehnal a stihnul ještě sehnat pár zdravotníků. Poté mě mohl v klidu vyšetřit. No, jestli v klidu budeme brát, že jsem jim tam už extrémně řvala. Bolesti byly snad nesnesitelné, možná horší než u dvojčat.

„Lex, budeme tě muset uspat a vzít to císařským řezem, ano? Vyskytly se určité problémy, ale neboj se, my to určitě zvládneme," Banner mi povzbudivě stisknul ruku, kterou jsem mu ovšem hned silou málem rozdrtila kvůli bolesti.