Zakázaná láska [dokončeno]

Kapitola III.

Celý víkend nedokázal myslet na nic jiného než na ni.
Přemýšlel, jak ji má odmítnout, pokud možno citlivě, nechtěl ji ranit, záleželo mu na ní. Zároveň ale Markéta musí pochopit, že tohle dělat nemůže.

Nejhůř mu bylo z toho, že ji odmítnout vlastně ani nechtěl. Kdyby byl svobodný a pracoval by kdekoliv jinde, nerozmýšlel by se ani minutu, ale v téhle situaci si s ní nemohl nic začít, to by se v podstatě rovnalo sebevraždě.
I když na druhou stranu, kdyby o tom nikdo nevěděl, nemusel by se bát rozvodu ani vyhazovu ze školy.
Tuhle myšlenku ale rychle potlačil, nechtěl být své ženě nevěrný. Měl ji rád, ale už dávno to mezi nimi nefungovalo tak, jak by mělo. Žili spolu více méně jako přátelé. Nedalo se říct, že by krátkodobě procházeli manželskou krizí. Byli spolu už jenom kvůli dětem a ani jeden z nich o nic víc nestál. Rok a půl spolu nespali a o to těžší pro Marka bylo Markétě odolávat.

Přesto byl vztah se studentkou proti všem jeho zásadám a odjakživa si přísahal, že něco tak nezodpovědného nikdy v životě neudělá.
Pak ale přišla ona a Marek byl s rozumem v koncích.

Ze začátku se sice chovala odtažitě a zodpovědně, ale čím déle se znali, tím odvážnější byla. Začalo to nošením triček s velkými výstřihy, pokračovalo přes úsměvy a svůdné pohledy a končilo u letmých doteků. Vědomě ho provokovala a k jeho smůle na něm od začátku poznala, že nebude nijak těžké ho svést.

Připadala mu tak jiná než jeho žena. Povahou i vzhledem.
Klára byla hubená, poměrně malá hnědovláska s tajemnýma šedýma očima a malou roztomilou pusou, vždycky byla dost stydlivá a moc toho nenamluvila.
Markéta s ní měla společnou snad jen barvu vlasů. Byla vysoká, štíhlá, ale přesto ženská, proti své postavě měla dost velká prsa, kterých si málokterý muž nevšiml. Další z věcí, které na ní Marka zaujaly, byly upřímné zelenohnědé oči a hlavně její sebevědomí. Věděla o tom, že se mu líbí, a děsně ráda ho provokovala.
I povahově byly jako jing a jang. Zatímco Klára byla vždycky velmi slušná a dávala si pozor, co komu říká, Markéta byla snad nejupřímnější člověk, jakého kdy poznal. Nikdy neměla problém říct lidem do očí, co si o nich myslí, což už jí v životě způsobilo i pár problémů.
Dalším velkým rozdílem mezi nimi byla spontánost. Bylo pochopitelné, že teď se Klára nemohla rozhodovat z minuty na minutu, protože musela brát ohled na děti, ale i před svatbou byla taková. Vzpomínal na dobu, kdy se poznali, a uvědomil si, že Klára vždycky plánovala budoucnost a chtěla vědět program na co nejdelší dobu. Markéta byla pravý opak.
Dalším důvodem, proč se na ni vždycky těšil, byl její neutuchající optimismus. Na každý problém dokázala najít řešení a málokdy jí z obličeje mizel její charakteristický úsměv, kterým ho tak očarovala.

Ať přemýšlel, jak chtěl, nedokázal si vzpomenout na žádnou věc, která by mu na ní vadila. Připadala mu prostě dokonalá. O to větší strach začínal mít z blížícího se pondělí...

Markéta se na pondělí naopak neskutečně těšila.

V neděli se probudila až kolem oběda, protože v sobotu večer byla v hospodě s kamarády slavit úspěšné přežití náročného týdne, jako to ostatně dělávali každý druhý víkend, a vrátila se domů až k ránu.
Byla totiž odjakživa toho názoru, že život by se měl žít tak, aby bylo ve stáří na co vzpomínat, a odmítala trávit večery doma u televize.

Celé odpoledne pak strávila prohrabáváním skříně a vybíráním pokud možno co nejlepšího oblečení na pondělí.
Nakonec zvolila tu nejjednodušší a zároveň nejpohodlnější možnost: krátké růžové šaty, pod které si vzala černé krajkové kalhotky dokonale ladící s podprsenkou.
Večer si nachystala oblečení na židli a už se nemohla dočkat dalšího dne...