Seděla jsem ve svém pokoji a dívala se z okna na moře, které bylo jemně osvícené svitem měsíce. Byla to nádhera.
Měla jsem chuť vyběhnout na pláž a zabořit se do písku, který byl určitě ještě vyhřátý z dnešních odpoledních veder.
Stále jsem seděla a jenom se dívala. Snažila jsem se nad ničím nepřemýšlet, ale pořád jsem přemýšlela nad tím, že nemám nad ničím přemýšlet.
Kdokoliv by mě v ten moment zahlédl, jak tam jen tak sedím, myslel by si, že spím s otevřenýma očima.
Chtěla jsem se zvednout a začít něco dělat. Třeba se kouknout na nějaké učivo do školy, ale bylo by to k ničemu. Škola skončila před týdnem a teď mám dva měsíce volna.
Ozvalo se tiché klepání na mé dveře od pokoje a já se přemohla otevřít svá ústa a nechat z nich vydat příjemné „Dále."
Dveře se pomalu otevřely a v nich stála moje šestiletá sestřička Emma, která měla úsměv na tváři.
„Zoe, maminka říkala, že mám pro tebe zajít, abychom se mohli navečeřet." Zazubila se na mě a šla dál do mého pokoje.
„Proč tu tak sedíš? Je ti něco? Nevypadáš moc dobře." Zpustila, jako vždycky. Od té doby, co se naučila mluvit, pořád se jenom na něco vyptává a mluví. Někdy je to až otravné.
Nuceně jsem se na ní usmála, zvedla se ze židle a beze slova s ní ruku v ruce šla do jídelny, kde už na nás čekala nemile vyhlížející máma s tátou.
„Emmo, půjdeme si umýt ruce, než začneme jíst." Řekl táta, vzal Emmu za ruku a odešli spolu do koupelny v přízemí.
Máma se na mě dívala se zlobou v očích a já nevěděla proč. „Mami, děje se něco?" Zeptala jsem se opatrně.
Podívala se do země a pak znovu zpátky na mě. Měla v očích slzy, ale vztek jí tam stále zůstával. „Můžeš mi vysvětlit, co znamená tohle?" Vyndala ze šuplíku sáček něčeho, co jsem hned poznala.
„Mami..." Nevěděla jsem, co jí říct. Neměla jsem se jak obhájit. Byla jsem plně vina.
„Tak co mi k tomu řekneš? Kouříš trávu, nebo to prodáváš?" Hodila sáček znechuceně na stůl a dala ruce v bok, aby podtrhla své naštvání a zklamání.
„Ani jedno. Měla jsem to u sebe, než přestanou kamarádovi prohlížet rodiče pokoj." Byla to první věc, která mě napadla. Škoda jen, že to vůbec nebyla pravda.
Zmateně se na mě podívala a ruce nechala ze svých boků spadnout. „Uff, to je dobře. Ale i tak se toho musíš zbavit. Nemůžeš to tady mít. Je to protizákonné a tobě je jenom šestnáct let. Kdyby to někdo zjistil, mohli by tě poslat do dětského domova, zlatíčko." Silně mě objala.
„Dobře. Můžeme z toho třeba udělat mast. Prý to dobře hojí." Usmála jsem se na mámu a ta se začala smát. „Tak dobrá." Otřela si slzy a schovala balíček zpátky do šuplíku těsně před tím, než přišel táta s Emmou.
Všichni čtyři jsme se usadili k prostřenému stolu a jako každý večer jsme si povídali.
„Zoe, už ses rozmyslela, na jakou půjdeš školu?" A bylo to tu znovu. Každý druhý večer se mě táta ptá na mé budoucí vzdělání, a co bych chtěla jednou dělat. Upřímně, nevím, co chci dělat.
Nervózně jsem poklepávala vidličkou. „No... nevím. Kde by někoho jako mě asi tak vzali?"
„Dost těch řečí, vždyť máš vyznamenání." Nadýmal se pýchou táta.
