Under Pressure | Ben Hardy

019

*pohled Nathana, sobota ráno*
Hned, jak jsem se vzbudil, tak jsem vzal do ruky mobil. Tohle normálně nedělám, ale musím se podívat, jestli můj plán vyšel. Byl docela promyšlený, dával jsem všechno dohromady asi měsíc. Ale začneme od začátku.
Laura se mi vždy líbila, proto mě  zamrzelo, když mě odmítla. Myslel jsem si, že dostanu každou holku, na kterou si ukážu. Vlastně to tak bylo, jen Laura byla jiná. Měla oči jen pro Hardyho. Proto jsem se rozhodl jednat. Když ji nemůžu mít já, tak ji nebude mít ani on.
Včera ráno jsem přišel za Laurou, abych ji oznámil, že spolu budeme spolupracovat na projektu, který jsem si mimochodem vymyslel. Naštěstí mi na to skočila, a tak jsem ji vzal do kavárny. Celou dobu, co jsme šli do kavárny a co jsme byli v kavárně tam s námi byl i můj kamarád John, který je fotograf. Dohodl jsem se s ním, že nás párkrát nenápadně vyfotí a potom vyfotí i to, jak ji dám před kavárnu pusu. Byli jsme dohodnutí, že na něj mávnu a hned potom políbím Lauru a on to stihne vyfotit. Všechno se povedlo přesně tak, jak jsem chtěl. Fotky mi John poslal a já jsem je následně anonymně poslal do novin.
Doufám, že to všechno vyšlo a oni to zveřejní.
Najel jsem si na internetové stránky The Daily Mail a hle! Jako hlavní článek dne byl článek s fotkami ode mě. Můj plán se vyplnil. Doufám, že se to dostane k Hardymu a on se s ní rozejde.
,,Když ji nemůžu mít já, nebudeš ji mít ani ty, Hardy." řekl jsem zákeřným tónem hlasu.

*pohled Laury*
Zabalila jsem si minimum oblečení do příručního kufru. Rozhodla jsem se, že si vezmu jen oblečení. Kartáček, kosmetiku a všechny takové věci si koupím až na místě. Přes internet jsem si koupila jednosměrnou letenku do Itálie. K mému štěstí mi letadlo letí za hodinu a půl. Nikomu nebudu říkat, kam jsem zmizela. Stejně je to nebude zajímat. Jediné, co jsem v bytě nechala úmyslně byl jednoduchý vzkaz, který jsem nechala na jídelním stole.

Nevěř všemu, co vidíš.
Promiň
-L

Před domem už stál taxík, který jsem si stihla zavolat, takže jsem se zdrcená vydala dolů. Na letišti jsme byli do půl hodiny. Já jsem si nasadila kšiltovku, sluneční brýle a dala jsem si kapuci. Doufám, že mě nikdo nepozná. Na nikoho nemám náladu.
Jelikož s sebou mám jen příruční kufr, tak nemusím na odbavení a kufr si vezmu s sebou do letadla. Aspoň na něj pak nebudu muset čekat a budu dřív u rodiny. Rovnou jsem se vydala na kontrolu.
Po kontrole jsem napsala Vikimu.

Za 3 hodiny buď na letišti, prosím. Přiletím. Na víc se raději neptej.
-L

Po odeslání jsem si vypla mobil.
V letadle vedle mě seděla nějaká stará paní, která mě určitě nemůže znát a naštěstí jsem seděla u okna, takže jsem nebyla všem na očích.
Cesta utekla rychle. Z breku se mi unavily očí tak, že jsem z toho usla.
Po přistání jsem si vzala kufr a vydala jsem se k Vikimu. Na letišti nebylo zase tak moc lidí, takže nebylo těžké ho najít. Na tváři měl úsměv a nadšení, ale když si všiml toho, že jsem tady bez Bena a brečím, tak mu úsměv hned zmizel. Rozběhl se ke mně.
,,Kde je-" nestihl dopovědět větu, protože jsem mu do ní skočila.
,,Rozešli jsme se. Pojďme už, prosím." pochopil, že se o tom nechci bavit. Vzal můj malý kufřík a vyjeli jsme směr náš dočasný domov.
Cesta byla tichá. Připomínala mi cestu, když umřel Luky a rodiče s Vikim mě vezli domů z letiště.
Po 15 minutách cesty jsem se sama od sebe rozpovídala a celý příběh jsem mu řekla.
,,Měla by ses mu to pokusit vysvětlit." řekl takovým otcovským hlasem.
,,Já nevím, jestli ten vztah má cenu. Teď si potřebuju dát chvíli klidu od celé Anglie a zaměřit se jen na sebe. Musím si ujasnit, jak to bude dál. Třeba ale po této dovolené rozhodnu, že se vrátím a vše se mu pokusím vysvětlit. Nebo třeba přeruším Erasmus a vrátím se zpět do Česka. Každopádně si teď tak týden dám bez telefonu. Potřebuju oddech ode všeho. " podíval se na mě a chtěl něco říct, ale nejspíše pochopil, že to nemá cenu, protože se mnou prostě nic nehne.
Když jsme zaparkovali, tak řekl.
,,Vlastně tě docela chápu, že si odjela. Teď si můžeš ode všeho odpočinout a po dovolené začít všechno pořádně řešit. Mám to říct rodičům za tebe?" ulevilo se mi.
,,To bys byl moc hodný. Já už na to po dnešku fakt nemám sílu." odpásala jsem se, vzala si kufr z auta a vydala jsem se k vilce u moře, do které už jezdíme řadu let každé léto.
Máma s tátou v domě nebyli, a tak jsem se vydala na soukromou pláž, která patří patří k této vilce. Oba leželi o moře a četli si. Přišla jsem k nim.
,,To je mi ale přivítání." snažila jsem se zakrýt smutek a nahodila jsem úsměv. Rodiče zvedli naráz hlavy od knížek.
,,Panebože, Laurko, co tady děláš?" zeptala se překvapeně mamka.
,,Překvapení." pokusila jsem se o úsměv. Rozhodla jsem se, že jim pravý důvod říkat nebudu. Táta ke mně přišel a obejmul mě.
,,Rád tě vidím, dcero." řekl, chytil mě kolem ramen a vydal se se mnou směr vila. Máma pobrala knížky a ručníky a vydala se za námi.
,,Nemáš hlad?" zeptala se mě mamka, ale nebyla to vlastně otázka, protože už mi nějaké jídlo nesla, i když jsem ji zatím nic neodpověděla. To je prostě moje mamka, kterou nade vše miluji.
,,Špagety? Děkuji!" miluji špagety, takže jsem to do sebe naházela div jsem se neudusila. Po jídle na mě padla únava. Popravdě není divu, od rána jen brečím a jsem na cestách. To člověka vyčerpá.
,,Omluvte mě, jsem strašně unavená, asi si půjdu už lehnout." řekla jsem a vyrazila do svého pokoje s výhledem na moře. Hned, jak jsem přišla do pokoje, tak jsem se rozhodla, že aby mě nelákalo zapnout telefon, tak si z něj vyndám sim kartu a telefon dám zítra Vikimu, aby mi ho za týden vrátil. Hned, co jsem tak udělala, tak jsem sebou švihla do postele a usnula jsem.

Taak, tady máte druhou kapitolu za dnešek!
Docela by mě zajímaly vaše teorie, jak to celé dopadne. Takže pokus nějakou máte, tak mi ji napište. Ráda si přečtu, co si myslíte. 😊

Já osobně jsem ještě včera vůbec nevěděla, co bude po dovolené, ale už mám jasno. 😊

-A❤