BUNKR ARCHIV

68. část, kde se zase řeší Peklo

(Události v téhle kapitole patří za část z Pekla z 66., sorry, moje chyba. Pozn. archiváře.)

PEKLO

„Nevěděl jsem..." začne Dean, ale zase zmlkne. Luciferova odšustění si sotva všimne. Protože se zoufale snaží najít jakoukoli omluvu, která by nebyla prázdná a zbytečná a směšná.

Sam se zamyšleně obrátí na Adama, stáhne obočí, chvíli se zdá, že chce něco říct, ale nakonec se jen tiše obrátí a zamíří k židli u knihovny.

Když tedy Lucifer zmizí, Adam se uvolní a zamrká na Deana, na vteřinu se ani netváří vražedně.

„Zapomněli jsme na tebe," vysloví to Dean konečně, i když je to asi tak příjemný, jako vytrhnout si vlastní játra. „OK? Já jsem na tebe zapomněl. Nikdy jsme se ani nepokusili tě najít, zjistit, co se doopravdy stalo." Potřese hlavou, pokusí se trochu sebrat. „Co ode mě chceš? Odplatu? Hm?"

„Zabudli sme naňho obaja," zamrmlá Sam.

„Bohatě by mi stačilo, kdyby ses stal démonem," usměje se Adam na Deana. „Mohli bychom být rodina. Začít odznova..." Otočí se. „A tobě už jsem odpustil, Same."

„Nope, nope, nope, nope..." Dean se skoro otřese nevolí, ale nahlas nic neřekne. Ještě ne.

Sam pozdvihne obočí, nezaujala ho ani tak zmínka o odpuštění, jako... „Rodina? Nepočúval si ma? Chcem mať pokoj od celého toho bordelu."

Adam pokrčí rameny. „Inu, nejsem tu s vámi oběma dlouho, co myslíš?" Ještě by něco dodal, ale chce si udržet alespoň ten chabý vztah, který tu se Samem vybudoval.

Sam si odfrkne. „Hej, tak si to uži, kým môžeš."

A Adam mírně povytáhne koutky úst: „Aspoň bych se nepoflakoval dole úplně sám."

Sam protočí očima, o tom, že nemá v plánu zůstat se poflakovat tady dole, mlčí. Místo toho se mu vynoří vzpomínka na to, jak Adama poznali. Tedy, Adama – ghúla, ale... Pohlédne na něho, zatne zuby, zavrtí hlavou. „Jasné," vypadne z něj.

Za jiných okolností by Dean ty dva sledoval s výrazem „o čem to sakra melete", teď ale nedokáže zastavit bouři nevíry, šoku a provinilosti. Sam jako démon mu bohatě stačil. Adam, ačkoli ho jako bratra nikdy doopravdy nevnímal... Dvě bytosti, které měl ochránit. A teď se na ně sotva dokáže podívat.

Sam přesune pohled k Deanovi, zaujatě si prohlíží jeho výraz. Nějak mu nepřichází na mysl nic, co by těm dvěma řekl. Tuší, co se odehrává v Deanovi, měl by z toho mít radost, ale... Jasně, určitě je to nejistota kvůli domu, jestli ho Dean jako démon nebude chtít zlikvidovat, nebo jestli ta jeho snaha nebude otravnější než snaha udělat z něj znovu člověka. A Adam? Vlastně ho nezná. Jeho naděje, podivné pro démona, ačkoli s přihlédnutím na roky s Luciferem a Michaelem by se možná daly pochopit, jsou Samovi poměrně ukradené.

A Dean se konečně sebere, víceméně. Fajn, o jeden balvan viny a žalu navíc, co už. Ležet pod nimi rozpláclý a fňukat může kdykoli. „Takže? Hodláš mě uzírat, Same?"

Adam se uchechtne a Dean mu věnuje pořád trochu provinilej pohled: „A ty... promiň, ale tu hru na rodinu s tebou hrát nebudu. Ne tady. Ne... takhle."

Sam zdvihne obočí, ušklíbne se. „Rád by si inú aktivitu?" rýpne si trochu, opře se, při Deanových dalších slovech s úsměvem pohlédne na Adama. Aspoň v něčem se s Deanem shodnou.