Under Pressure | Ben Hardy

022

*o týden později*
*Laura*
Tenhle týden to na mě všechno padlo. Skoro nevycházím z pokoje, skoro vůbec nejím a nespím. Pár dní je mi už pěkně špatně.
Dnes jsem se rozhodla asi po dvou dnech sejít dolů na snídani. Určitě vypadám jako smrtka, ale nějak mi to asi nevadí.
Slyším, že dole už všichni sedí u snídaně a o něčem debatují. Udělala jsem první krok ze schodů a najednou jsem spadla a zřítila jsem se až dolů. Všude bylo černo.

*pohled Viktora*
Ráno jsem šel na snídani s nadějí, že Laura už konečně bude sedět u stolu s náma, ale nestalo se tak.
,,Pořád nic?" zeptal jsem se rodičů.
,,Ne, pořád je zavřená v pokoji a nechce ven." řekla máma, která má o ní děsně velký strach. Jen jsem kývl a pustil jsem se do těch úžasný vaflí, co mamka udělala.
Když jsem dojídal druhou vafli, tak se z vrchu ozvalo bouchnutí dveří, všichni v kuchyni jsme ztichli a čekali jsme, co se bude dít. Začaly se ozývat kroky, když v tom najednou jsme uslyšeli velkou ránu. Dál už nic nenásledovalo. Všichni tři jsme rychle vydali ke schodům, abysme se ujistili, že je Laura v pohodě.
Bohužel jsme se mýlili. Naskytl se mi pohled na Lauru, která leží pod schody v bezvědomí. Kolem ní bylo hodně krve. Máma se z toho zhroutila. Táta se jí snažil jako lékař pomoci a já jsem zavolal sanitku a popsal jim celou situaci.
Sanitka u nás byla do pěti minut. Prý zatím neví, proč spadla nebo co jí je, ale nejdůležitější je, že to přežije.
Hned, jak odjela sanitka, tak jsme nasedli do auta a vyjeli jsme směr nemocnice.
Lauru hned odvezli na operační sál. Moc toho nevím, ale operace, na které právě Laura je může prý trvat až pět hodin.
Jelikož jsem věděl, že mamka má u sebe Laury sim kartu, tak jsem se rozhodl udělat něco, za co mě nejspíš zabije, ale já si myslím, že je to správné.
,,Mami, nemáš u sebe náhodou tu simku, co ti dala Laura?" máma brečela a táta šel zjišťovat informace o Lauře.
,,Mám ji pořád u sebe. Zavolej mu. Měl by tady být." podala mi ji. Já jsem na ní kývl a vydal jsem se někam kde budu mít více klidu.
Dal jsem její simku do svého mobilu a našel jsem jeho číslo. Pořádně jsem si nadechl a klikl jsem na to zelené tlačítko.

*pohled Bena*
Pořád o ní nic nevíme. Dnes přišel na návštěvu Brian a Roger. Pozval je Joe, prý abych na ni aspoň chvíli nemyslel. Ale napomáhá to myslíme na ni pořád. Všichni.
Brian, Roger a kluci zrovna vedou nějakou velmi zajímavou debatu. Já zase jen tak čumím do zdi a přemýšlím nad ní. Lucy nám vaří oběd. Rogerovi a Brianovi je to s Laurou prý líto, protože si ji oblíbili.
,,Bene, zvoní ti mobil.. hej, slyšíš mě, ty blonďatá hlavo?" vzpamatoval jsme se. Tu blonďatou hlavu si mohl odpustit. Vzal jsem mobil a nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Kluci mi nevěnovali moc pozornosti a dál se spolu bavili. Když jsem viděl, že mi volá Laura, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk v celé galaxii. Rychle jsem hovor přijal.
,,Lauro?" málem jsem se rozbrečel štěstím. Ve chvíli, kdy jsem vyslovil její jméno, tak kluci ztichli a začali se usmívat. Lucy přiběhla z kuchyně. Na druhé straně ale bylo ticho.
,,Bene?" trošku mě zarazilo, že se z druhé strany neozvala Laura, ale nejspíše Viktor.
,,Ano, co se děje? Kde je Laura?" vychrlil jsem na něj.
,,Ona je v nemocnici. Nevím, co jí je. Ráno šla po schodech a najednou spadla na zem a-a vsude byla krev." brečel. To už jsem taky brečel.
,,K-kde jste? J-Já tam přijedu." v tu chvíli jsem myslel, že se mi zhroutí celý svět. Začal jsem běhat po době, hledal jsem pas, peníze a kufr, do kterého jsem začal házet nějaké oblečení.
,,V Itálii v jedné nemocnici v Neapoli. Pošlu ti přesnou adresu." konečně vím, kam mi zmizela.
,,Dobře, díky. Přijedu co nejdřív to půjde." položil jsem hovor. Pořád mi stékaly slzy. Vběhl jsem do obýváku. Všichni tam seděli v tichosti a čekali, co se bude dít.
,,Musím letět do Neapole. Laura je v nemocnici." oznámil jsem ji.
,,C-co se jí stalo?" zeptal se Gwil.
,,Nevím, právě ji operují." odpověděl jsem mu a začal jsem hledat na mobilu, kdy letí nejbližší letadlo do Neapole. K mé smůle dnes už nic neletělo.
,,Kurva, dnes už nic neletí." byl jsem fakt bezmocný.
V tom začal Brian s někým volat.
,,Ahoj, za jak dlouho bys mohl být na letišti?" zvedl jsem hlavu, měl jsem naději.
,,Dobře, pošlu ti tam Bena. Poletíš s ním do Neapole, prosím. Díky. Ahoj." ukončil hovor a usmál se na mě.
,,Za 50 minut buď na letišti. Poletíš naším soukromým letadlem." nevěřil jsem, že pro mě něco takového udělali.
,,Děkuji moc. Ehm, Joe, zavezeš mě, prosím, na letiště?" Joe kývl, vzal klíče od auta a vyrazili jsme.
Cesta byla nekonečná.
Do Itálie jsme přiletěli někdy kolem 15.00 a hned jsem jel do nemocnice.
Pozdravil jsem se s Vikim a seznámil jsem se s rodiči Laury a Vikiho. Dál jsem jen mohl čekat na to, jak dopadne operace. Strašně se o ní bojím.
Po hodině čekání se otevřely dveře od operačního sálu. Vyšel doktor, který měl sklopenou hlavu a šel k nám.
Bál jsem se nejhoršího.

DĚKUJI! Za 500 přečtení!❤❤❤
Přežije to? Na co doktoři přišli?
-A