Under Pressure | Ben Hardy

024

Hlavu jsem položil na postel a nějak jsem zvládl usnout.
V půlce noci jsem se ale probral. Měl jsem noční můru. Laura v ní byla mrtvá. Podíval jsem se na mobil a zjistil jsem, že je asi šest ráno. Teď už asi neusnu. Sednu si zpátky k Lauře a chytnu ji za ruku. V tom se stalo něco, co jsem čekal o hodně později. Pohla rukou a jemně se usmála. Je noc a já jsem pořád rozespalý, takže je možné, že se mi to jen zdálo, ale doufám, že je to pravda.
,,Zlato? Slyšíš mě?" zkusil jsem se zeptat, ale odpověď jsem neočekával. Najednou pohla prstem na náznak toho, že mě slyší. Začal jsem se usmívat a málem jsem se rozbrečel štěstím. Jo, v poslední době jsem docela hodně citlivý.
Abych se ujistil, že je Laura v pořádku a probouzí se, tak jsem zašel pro doktora, který Lauru vyšetřil.
,,Do dnešního večera by mohla být vzhůru. Pokud chcete, tak zavolejte její rodině. Určitě chtějí být u toho." řekl a odešel zpátky na lékařský pokoj. Bylo mi naprosto jedno kolik je hodin, a tak jsem hned zvedl telefon a vytočil jsem Viktorovo číslo.
,,Hm? Co se děje?" řekl rozespalý hlasem. Asi jsem ho vzbudil. Není divu, když je 6 ráno. Řekl můj vnitřní hlas.
,,Laura začala hýbat prsty a reaguje na to, když ji dám ruku. Podle doktora by se mohla do dnešního večera probrat." řekl jsem mu a sám jsem tomu pořád nemohl uvěřit.
,,C-cože?" najednou jeho hlas nezněl tak unaveně. Jakoby se najednou úplně probral.
,,Jo, je to tak. Asi by bylo dobré, abyste přijeli, určitě vás bude chtít vidět." na druhé straně bylo slyšet, že Viktor někam běží. Nejspíš oznámit tu novinu Evě a Robertovi.
,,Ehm, do dvou hodin budeme tam. Stejně by nás k ní dříve nepustili. Chceš něco dovézt?" zeptal se mě zmateně.
,,Dobře. Ne, nic nepotřebuju. Děkuji za optání." odpověděl jsem na jeho otázku.
,,Dobře, tak já to běžím říct rodičům, zatím ahoj." než jsem stihl odpovědět tak zavěsil.
Do pokoje přišla sestřička, která mi donesla kávu.
,,Vím, že u přítelkyně sedíte celou noc, takže si myslím, že oceníte kávu. Pokud chcete něco k jídlu, tak na konci chodby je bufet. Za chvíli se bude otevírat a mají tam úžasné čerstvé bagety." podala mi kafe a já jsem se na ni děkovně usmál.
,,Teď ještě chvíli budu u Laury a potom si kdyžtak zajdu na něco k snídani. Moc vám děkuji." ona na mě jen kývla a zase odešla.
Káva byla velmi silná, ale vůbec mi to nevadilo. Celkem mi dodala energii. Chvíli jsem Lauře vyprávěl nějaké vtipné historky ze chvílí, které jsme zažili s klukama. Asi jsem se rozpovídal na dlouho, protože se mi najednou rozezvonil telefon. Volala mi Lucy, která by v žádném případě nevolala dříve jak po deváté hodině. Než jsem hovor přijal, šel jsem na chodbu a pomalým krokem směr bufet. Hovor jsem přijal.
,,Dobré r-" zase mi skočila do řeči.
,,Jak je na tom? Bude v pořádku? Můžeme přiletět nebo přiletí s tebou zpět do Anglie?" vychrlila na mě tak rychle, že jsem zvládl vstřebat sotva jednu otázku.
,,Je po operaci. Ještě spí, ale do večera by se podle doktora mohla probudit. Možná byste mohli přiletět zítra nebo pozítří. Co myslíš?" odpověděl jsem snad na všechny otázky.
,,To se mi ulevilo. Zeptám se kluků, ale myslím, že zítra bysme přiletět mohli. Víš co? Utíkal to všechno říct klukům. Díky a pozdravuj za nás všechny Lauru." řekla vesele.
,,Budu, ahoj." položil jsem hovor zrovna ve chvíli, kdy jsem došel k bufetu.
Koupil jsem si jednu čerstvou bagetu, přesně jak mi radila sestřička. Když jsem se vracel k pokoji, tak u něj už seděli i její rodiče s Viktorem. Přišel jsem k ním. Vypadali stejně nevyspale jako já.
,,Dobré ráno, přemýšleli jsme a rozhodli jsme se, že až do porodu byste mohli zůstat tady. Pokud tedy nemáš jinou práci." navrhla Eva a hned po ní spustil Robert.
,,Nebo bude Laura zpět v Česku a ty za ní budeš moci létat." řekl Robert zase svůj návrh. Oba čekali na můj verdikt.
,,Já nevím, jestli mi Laura odpustí. A jestli ano, tak rozhodnutí nechám na ní. Mně je celkem jedno, kde budu, ale hlavně, že budu s ní." řekl jsem a dojedl jsem zbytek mé snídaně.
Eva s Robertem šli k Lauře do pokoje a já s Viktorem jsme zůstali sedět na chodbě.
Na chodbě jsme seděli asi hodinu. Stihli jsme probrat úplně všechno. Opravdu si spolu rozumíme. Zrovna jsme si povídali o fotbalu, když v tom najednou byl všude hrozný zmatek. K Lauře do pokoje vběhli dva doktoři a sestra. Nevěděli jsme, co se děje.
Chvíli po tom, co do pokoje vběhli doktoři, tak z něj vyšli její rodiče, kteří měli oči zalité slzami.

Ahoj! Omlouvám se, že teď moc nevycházely kapitoly.🖤
Rozhodla jsem se tak, že kapitoly budu vydávat 2x-3x do týdne. Příběh už je dopsaný a už pracuji na novém. Máte se na co těšit. 🖤

Tak co? Chyběla jsem vám?
Co si myslíte, že se v pokoji u Laury stalo?🖤

-A