Prokleti Osudem [✔️]

XXX.

Um... jak jen to říct... pardon? 
Fronta na kameny je o kousek vedle. Ale prosím, pamatujte, že chci být spálená, ne pohřbená. Děkuji. :'D
Bližší info, proč teď dlouho nevyšla kapitola, možná hodím do informací. Každopádně, užívejte kapitolu. A já chci ještě poděkovat @Mary1Wito za dva fanarty; Moona i Firclaera. 

To čekání bylo neúprosné.

Celý den se všichni soustředili zejména na příchod Prokleté. Naslouchali, rozhlíželi se, ale nikdo nikde. Vlastně nebylo s podivem, že jim kořist utekla a oni se z lovu vrátili s prázdnou. Byli tak rozhození z opětovaného setkání, byť se to snažili skrývat, že věnovali větší pozornost okolí než svým povinnostem.

Na jednu stranu to možná bylo dobře, protože možnost nečekaného útoku se snížila na minimum, když se v podstatě celá smečka věnovala hlídání, ale na stranu druhou kvůli tomu dnes byli o hladu.

„Nedočkavost neomlouvá selhání při lovu," zavrčela Auária, sotva spatřila vracející se lovce. Šli schlíple s ocasy staženými a vyhýbali se pohledu z očí do očí.

Dawn jakožto vedoucí lovec přistoupil blíž ke své vůdkyni a odevzdaně svěsil hlavu. „Omlouvám se, Alfo."

„Kvůli špatnému vedení dnes smečka hladoví," poznamenal Mistrál chladně. „Nesoustředěnost na loviště nepatří." Za jiných okolností by takovouto situaci přešli, selhání při lovu bylo běžnou a dennodenní záležitostí, ale teď za neúspěch mohlo citové rozpoložení, které si jednoduše nemohli dovolit. „Beto."

Zelenooká vlčice na povel přiskočila ke Třetímu vlkovi. Pod její vahou poklesl v nohách a břichem se dotkl země, zatímco ona se mu zakousla do ucha a nepouštěla. Nesměla ho zranit, aby byl schopný nadále chránit smečku, ale zároveň ho musela i vytrestat, aby si příště dával větší pozor na své činy.

Nebránil se, kdyby ano, musela by přitvrdit. Tak to ve smečkách prostě chodí, selže-li někdo na své pozici, musí za to být i potrestán. Navíc Dawn samotný přiznal svou chybu. Nikdo není neomylný a citům se jednoduše nelze vyhnout, byť by to v mnohých případech bylo nejlepší.

Čím více se však Sluneční kotouč skláněl k západu a den se schyloval ke konci, tím neklidnější vlci byli. Nad smečkou se vznášel téměř hmatatelný oblak nejistoty a nechápavosti smíchaný s mírnými obavami a nedůvěrou.

Někteří už tušili, jak dnešek skončí, stejně jako věděli, že nakonec tomu nezabrání. Bylo by marné se o to pokoušet.

„Říkal jsi, že přijde dneska," podotkl Black Moon směrem k Firclaerovi jen chvíli poté, co z nebes zmizelo i poslední světlo vyvolané Kotoučem a nahradil ho svit Luny. „Přesněji k večeru. Už je večer. Jsem jenom já slepý, nebo ji tady ani vy ostatní nevidíte?"

Černý vlk se neklidně ošil a přelétl pohledem shromážděné vlky v táboře. Rozhodli se, že na Iciriny počkají právě zde, všichni společně, aby ji nemuseli nahánět po celém území. Zadíval se k lesu a pak hlavu obrátil na druhou stranu k horám. Ticho trvalo pár švihnutí ocasem, než mlčení konečně přerušil: „Já nevím, co se děje," přiznal nejistě. „Netuším, proč tady ještě není, ani co se mohlo stát."