Tmavá jeskyně, kterou se linul smrad pomalu rozkládajícího se masa.
Jediné světlo byla záře, měsíců a hvězd z noční oblohy, která do jeskyně proudila malinkou prasklinou ve stropě.
Černovlasý bůh stál ve středu jeskyně v ruce dýku, která mu byla jedinou zbraní. Jeho spoluválečníci jej tady nechali na pospas neznámým tvorů.
Ze tmy, boha lží sledovalo několik krví zalitých očí, jenž patřila zvláštním tvorům, kteří kroužili kolem něj. Vždy, když se mu podařilo jednoho z nich zahlédnout v měsíčním světle, se zděsil.
Jen holé hnijící maso, způsobující onen zápach v jeskyni, místy už jenom kosti. Žádná kůže ani srst.
V dálce bylo slyšet dunění boje, který se rozpoutal již před několika dny a stále nekončil. I když si to nechtěl přiznat, jak rád by teď uvítal něčí pomoc. Byl již vyčerpán a teď se ocitl v pasti kde čelil několika zrůdám, které si jej chtěli dát jako zákusek k po vydatné večeři. Vůbec se mu tato varianta nelíbila, raději by si je dal jako zákusek on. I když, asi by musel odmítnout.
Svíral svou dýku. Byl připraven rychle zaútočit a bránit se. Něco mu říkalo, že jestli se rozpoutá boj, nemusí dopadnout dobře.
Jeho kopie se objevily všude. Snažil se tím stvoření zmást a získat si šanci na útok. Zaútočil ze zálohy, když to jeden z nich nečekal a probodl mu srdce, které překvapivě tlouklo.
Sesunul se k zemi a čekal, až si jej ostatní všimnou. Zaútočit však už nestihli. Ze stropu se začaly hroutit kameny a pak se objevila záře následovaná hromadou blesků a v závěru i svalnatou blonďatou postavou.
