Zakázaná láska [dokončeno]

Kapitola VI.

Zbytek večera se Markéta jen tak procházela po náměstí a myslela na to, co se ten den stalo. Nikdy v životě nebyla tak šťastná.
Nechtělo se jí na intr, protože jí bylo jasné, že tam nebude mít čas na přemýšlení ani náhodou. Přesto se podívala na velké věžní hodiny a zjistila, že jí každou chvíli končí vycházky, a rozběhla se na intr.

Doběhla tam sice včas, ale v jídelně už bylo zavřeno, takže nestihla večeři. Pozdravila se s recepční a vzala si klíč od svého pokoje.
Tam už seděla její spolubydlící Nela a opět telefonovala. Neměly se rády, bydlely spolu jenom proto, že jim nic jiného nezbývalo.

Ema bydlela hned vedle s Adélou. Markéta měla Adélu ráda, nikdy s ní nebyla nuda, ale taky se jí malinko bála. Byla dost samotářská, pesimistická a nikdo jí nikdy neviděl v jiné barvě, než je černá.

Přesto Markéta okamžitě zamířila do vedlejšího pokoje, docela jí vyhládlo a ony dvě měly vždycky něco k jídlu. Zeptala se, jestli aspoň jedné z nich nezbylo něco z večeře, ale nedošlo jí, že se budou vyptávat, proč přišla na intr až teď. Jako první začala vyzvídat Ema: ,,Kdes byla? Myslely jsme, že seš u vás a na večeři si dojdeš sama."
Markéta využila toho, že měla být na svém pokoji, a zalhala: ,,Byla jsem úplně kaput... usla jsem, večeři jsem prošvihla a teď jsem se vzbudila... umírám hlady. Dejte mi aspoň třeba banán."
Ema vyndala z tašky starou housku a zasmála se: ,,Musí ti stačit tohle. Tady nejseš v bufetu, samy hladovíme a ty zaspíš večeři a přijdeš somrovat..."
Markéta poděkovala, vzala housku a vyrazila zpátky k sobě.
Spolubydlící byla pryč, nejspíš šla telefonovat do studovny, aby ji nikdo neslyšel. Markéta se najedla a pak vyrazila do sprchy.

Měla nahlas puštěné písničky a zpívala si, takže neslyšela Adélu přijít k nim do pokoje.
Když po pár minutách ze sprchy vylezla, málem dostala infarkt, když ji spatřila sedět na své posteli.
Lekla se a vyděšeně zařvala. Adéla se od srdce zasmála a pak Markétě vysvětlila, proč přišla: ,,Vždycky se mi strašně líbí, jak ve filmech pokaždý padouch sedí v cizím baráku po tmě a čeká, až nepřítel přijde, tak jsem si to taky chtěla zkusit."
Vysvětlila a pokračovala: ,,Ale proto tady nejsem. Mám dotaz..." Zamyslela se, jak co nejlépe formulovat otázku, a rozhodla se, že se zeptá narovinu: ,,Proč nám lžeš? Nebylas na pokoji. Vždycky nám říkáš o každý stupidní kravině, co se v tvým životě stane, tak proč nám teď lžeš?"
Markéta nevěděla, co na to říct. Nechtěla lhát svým nejlepším kamarádkám a Adéla zněla pěkně naštvaně.
Věděla, že Ema by se zlobila, kdyby jí řekla pravdu, ale neměla ani ponětí, jak zareaguje Adéla.
,,Ema to ví?", vypadlo z ní nakonec.
,,Ne." Odpověděla Adéla překvapeně. Zamyslela se, proč o tom Ema nesmí vědět, a došlo jí to: ,,Tys udělala něco špatnýho. Něco tak špatnýho, že se nám to bojíš říct, ale zároveň i dobrýho, protože jsi veselá a nevypadáš, že by ses styděla. Dělej vole, vyklop to nebo neusnu. A tobě se aspoň uleví."

Následovala chvilka ticha, kdy se Markéta nemohla rozhodnout, co říct. Uvědomila si, že Adéla pozná, když jí bude lhát a zároveň věděla, že jí může stoprocentně věřit.
Dala se do vyprávění. Nejenom o dnešku, ale všechno hezky od začátku: ,,Fajn, ale slib, že to nikomu neřekneš..."

Markéta čekala snad jakoukoli reakci, ale Adéla ji naprosto překvapila: ,,A to je celý? Podle tvýho chování tajnýho agenta jsem čekala spíš vraždu nebo takovýho něco." Když spatřila její vyděšený výraz, dodala ještě: ,,Dělám si srandu, vždyť znáš můj divnej humor... Ale stejně to moc hrotíš. Neděláš nic špatnýho a on taky ne. Každej učitel se aspoň jednou za život vyspí s ňákou studentkou, je to v pohodě. Hlavně se do něj prosimtě nezamiluj nebo takovýho něco."
,,Toho se fakt neboj. Neboj nejsem přece blbá." Odpověděla s falešným úsměvem na tváři vědoma si toho, že Adéle už zase lže...