Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 7

Xukun

Jsem tak nadšený z toho, že jsem dostal A. Takže když ohlásí přestávku, tak se rozhodnu, že se půjdu trošku projít, jsem hrozně přesezený. Vyjdu na chodbu a začnu se protahovat, aaah, to jsem potřeboval. Po protahování si všimnu, že na chodbě stojí Jackson a Yixing, zrovna když se na ně podívám, tak mu Jackson něco říká a dloubne do něj, když k nim zvednu svoje oči. Yixing sklopí svůj zrak a já si dám stydlivě vlasy za ucho. Začne svoje oči pomalu zvedat a s upřeným pohledem vyjíždí svýma očima až k mým očím. Chvíli mám pocit, že mám asi infarkt. Usměju se na něj, jen na malý moment mi úsměv oplatí a mé srdce poskočí.

Projdu kolem něj, procházím pomaličku s pohledem upřeným na něm, vypadá jako by mi ten pohled tak moc nechtěl oplácet, ale přesto svoje oči nespustí z těch mých a já si skousnu ret a sklopím hlavu, když procházím těsně vedle něj.

„Panebože, Xukun, zachraň mě!" vyletí ze záchodů ten blonďatej klučina, myslím, že je to Li Quanzhe. Obejme mě a natiskne se semnou na zeď. Něco bych chtěl říct, ale na to, jak je malej a roztomilej, tak mě drží vcelku pevně a já se spíš dusím.

„Děje se něco?" dojde k nám zničehonic Yixing. Prohlídne si Quanzheho, jak mě pevně objímá a pak se na chvíli zadívá do mých očí.

„T-Tam je hrozně velkej pavouk, TAKOVEJHLE!" ukáže rukama velikost pavouka, člověk by řekl, že spíš ukazuje velikost slona.

„Tak velkej!" vyjeknu, jestli se něčeho bojím víc než výšek, tak jsou to pavouci. Co když nás tenhle obrovskej pavouk všechny sežere!

„Půjdu se tam podívat." Odkašle si Yixing a zmizí na chvíli v místnosti, kde jsou toalety. A netrvá to ani dlouho, než se vrátí zase zpátky s tím, že už by mělo být všechno v pořádku.

„Díky bohu!" vyjekne hystericky Quanzhe, odhodí mě na Yixinga a běží na záchody. A já než se naděju, tak jsem v jeho náruči a koukám mu do očí tak zblízka. Drží mě za ramena, aby mi navrátil zpátky balanc. Opatrně od něj udělám krok dozadu a nejdřív mi ani nedojde, že celou tu dobu udržujeme oční kontakt.

„Děkuju." Pousměju se, když se od něj oddaluju, chvíli mám pocit, jako by mě jeho mužné ruce pohladili po zádech, možná to bude ten důvod, proč mi zrudli tváře. Anebo tím důvodem je prostě...on.

Zazní signál, že končí přestávka a z jeho tváře pomalu zmizí úsměv.

„Měl bych se vrátit." Šeptnu, myslím si, že ani jeden z nás si neuvědomuje, že u sebe pořád stojíme tak blízko.

„Měl bys." Ucítím jeho ruce na svých bocích, když mě od sebe odsune. Zalezu si zpátky na svoje sedadlo a volno dostaneme, až když jsou všichni ohodnocení.

„Ah, všichni si věci vzali na dnešek." Mrkne na mě Yubin, když mu řeknu, že já si pro svoje věci, abych se mohl přestěhovat ještě musím skočit.

„Já vím, ale mám to kousek." Zasměju se a z budovy si to namířím rovnou domů. Tak, batoh mám, v něm mám to nejdůležitější a jinak je narvaný gumovými medvídky. Vezmu ještě kufr a pak se pomalu vydám do budovy, alespoň to bude takové klidnější, než jsem si věci dal, tak už by většina měla být na pokojích, takže budu mít klid si najít pokoj a vybalit si.

Vlezu do obrovských skleněných dveří a zadkem si je držím zatímco se snažím narvat svůj kufr dovnitř. Ten těžkej kufr, plus ty šíleně těžké dveře plus moje nešikovnost...po skoro 10 minutách jsem pořád ve dveřích a kufr je pořád napůl venku. Ehm.

„Pozoruju tě už od začátku...ukaž." Ozve se vedle mě a než zareaguji, tak mi Yixing vyškubne rukojeť kufru a vtáhne ho dovnitř.

„Děkuju." Zasměju se a pustím konečně ty děsné dveře.

„Víš, ty dveře tady mají záklapku, kdybys ji zašlápl, tak by ty dveře drželi otevřené." Ukáže na dveře a sjede mě pohledem.

„Už jsme se srazili několikrát, musí vám být jasné, že nejsem zrovna technický typ." Lehce se zasměju. „Děkuju za pomoc." Vezmu si od něj rukojeť kufru, protože ji pořád držel v ruce.

Najít pokoj bylo peklo, několikrát jsem se ptal a nakonec se nabídl Quanzhe, že mi ho pomůže najít, trvá chvíli, než mi dojde, že je na tom s orientací ještě hůř než já. Ale najdu ho to je hlavní a usměju se, když mám na posteli mikinu A skupiny, je růžová a to se mi líbí, je to krásná barva. Pomalu ani nevím, s kým jsem na pokoji, jsem tak utahanej, že je mi to asi i jedno. Vybalím si věci, vezmu pyžamo a vydám se do sprch.

No, vydám, spíš...spíš jen tak bloudím po chodbách a jsem jako v bludišti. Panebože, už ani nevím, na jakým se nacházím patře, jen pevně v rukách svírám pyžamo. Oh, dveře! Rozrazím je a každá moje buňka doufá, že jsou to sprchy.

„O-Oh." Vyjeknu, když místo sprch vidím Yixinga jen v ručníku, jak stojí uprostřed svého pokoje. „U-Um, omlouvám se." Vyjeknu a ani nevím, proč se pohledem zaseknu na jeho ručníku, což je to jediné, co má na sobě.

„Tohle už se nedá ani brát jako náhoda." Lehce se zasměje a prohlédne si mě.

„A-Ale je, já hledám sprchy." Vyjeknu.

„A hledáš je u mě v pokoji? Chceš se vysprchovat u mě nebo co?" nahodí něco, co vypadá jako sexy póza a já znovu zrudnu. „A náhoda...mám na dveřích jméno."

„O-Oh, fakt?" vyjeknu a podívám se na jeho dveře. Oh, je tam jeho jméno.

„Na všech dveřích to je." Sjede mě pohledem.

„Já si...nevšiml." Podrbu se v zátylku. „Dobrou noc!" vyjeknu a zabouchnu jeho dveře a...zase bloudím po chodbách. Um...dojdu zpátky k jeho dveřím a zaklepu. Už byl oblečený, oooh škoda, a pozvedne obočí, když mě vidí. „P-Potřeboval bych vědět, kde ty sprchy jsou, mě už nebaví tu bloudit." Ohrnu spodní ret přes horní a zvednu k němu svoje oči. Proboha, pomoz mi prosím a nezab mě!