Společník 2 ✓ || Wang Ziyi & Zhu Zhengting

3

Zhengting
Usadím se s ním na pláži na deku. Je to tu nádherné. Slunce pomalu nad mořem zapadá a dává to tomu jistou romantickou atmosféru. Objednáme si dary moře a pak se na sebe se Ziyim usmějeme. Zase ten jeho něžný úsměv. Zase mi rozbuší srdce a je jedno, jak moc si to zakazuji, stále mi díky němu buší srdce jakoby chtělo vyletět a chovat se v jeho náruči. Bylo by lepší, kdyby se ke mě choval jinak. Ale asi je to tím, že je to hodný člověk, proto má kolem sebe tu jemnou auru. Takovou, která vás uklidňuje, říká vám, že se mu můžete se vším svěřit. Nebude vás soudit, ale vyslechne vás a ukonejší všechny strasti. Kolikrát jsme měl chuť mu o sobě povědět víc, říct mu, kdo jsem, co vše jsem zažil. Ale vím, že by na mě změnil názor. Znechutil bych ho a to já nechci. Když nám donesou jídlo, tak si popřejeme navzájem dobrou chuť a společně se najíme. Nakonec se jen tak na sebe usmíváme, občas se díváme na moře a upíjíme vína. Takové chvilky mám rád. Nepotřebuji peníze, potřebuji mít pocit, že je vše v pořádku. Že mě doma ve schránce nečekají nezaplacené účty, nebo další práce. Pocit bezpečí a klidu. To je to, co mi Ziyi dopřává nejvíce a za to mu jsem moc vděčný. I když je mi jasné, že až ho to jednou přestane bavit, nebo si oblíbí jiného společníka, že o tohle přijdu. Vím, že bych si neměl zvykat, nebo si nalhávat, že jsem výjimečný, ale i přesto to dělám. Vím, že mě o to jednou někdo okrade. Až se on zamiluje a bude mít jiné starosti než mě, ale svojí přítelkyni. Nebo až se objeví roztomilejší kluk než jsem já. Povzdechnu si a zakroutím hlavou. V tuhle chvíli bych na to neměl myslet, ne, když je všechno tak perfektní.
"Odskočím si." usměju se na něj a on přikývne a ukáže směrem na toalety. Zadívám se na sebe do zrcadla a prohrábnu si vlasy. Když chci odejít, tak se dovnitř nahrne, podle všeho, opilý host.
"Ale ty jsi moc hezký." začne na mě anglicky, díky bohu. že mě Ziyi naučil základům. Snažím se jeho oplzlí výraz a narážky ignorovat. Lehce nadskočím, když mě plácne po zadku. "Kdyby jsi potřeboval peníze, tak se stav u mého stolu." odpotácí se do jedné z kabinek a já zaskočeně vylezu ven. Ziyi na mě hned pozná, že se něco stalo. Zakroutím hlavou a snažím se to ignorovat. Koukám, že už svého sponzora máš, kdyby tě sex s ním nudil, ozvi se." hodí po mě svojí vizitku. Stačím zareagovat a chytím Ziyiho za ruku, aby nevstával.
"N-Neřešte to." zakroutím hlavou, ale i tak zaraženě uhnu pohledem. Měl bych na to být zvyklý. Je mi jasné, že mám nálepku dobře placené prostitutky, ale i tak slyšet to od někoho jiného je...jiné, než když to o sobě víte. Jakoby někdo vzal vaší největší slabost a ukázal jí všem. Povzdechnu si a po chvíli se Ziyi rozhodne, že půjdeme domů. Vezme mě za ruku a vede zpět do naší vily. Vím, že se mě snaží rozveselit. To, jak ukazuje na všechny hezké věci s tím, jestli je chci koupit, ale pokaždé jen zakroutím hlavou a pokusím se na něj usmát. Takhle dojdeme až zpátky do vily a já se unaveně protáhnu.
"Zítra budu od rána pryč, vrátím se tak v jednu," usměje se na mě, když se díváme v obýváku na televizi. Nadšeně přikývnu. "ale kancelář je kousek, jen o tři ulice dál, kdyby jsi se chtěl za mnou stavit, tak můžeš." mrkne na mě a začne srandovně zvedat obočí, jakoby mě k tomu pobízel. Hlasitě se zasměji a přikývnu s tím, že se za tím určitě zastavím. Po chvíli začnu být unavený, tak si popřejeme dobrou noc a já unaveně padnu do postele. Ah, bože, je jedno, kam s ním jedu. Vzduch je vždycky tak jiný a mě se tak dobře usíná, když vím, že je ve vedlejší místnosti, že se mi nemůže nic stát.
Když se další den probudím, tak si na pyžamo obleču župánek a rozcuchaný dojdu do obýváku. Všude je ticho, a tak otevřu obrovské francouzské dveře na terasu a zhluboka se nadechnu vzduchu, ve kterém byla cítit mořská sůl. Nechám sluneční paprsky, aby mi chvíli lechtali tvář a pak se vydám do kuchyně. Na ledničce byl lísteček od Ziyiho s adresou jeho kanceláře. Podívám se do lednice a skousnu si ret. Mohl bych...mu udělat oběd. Třeba by mu to udělalo radost. Nadšeně se usměji nad svým nápadem a začnu si broukat a u toho dělám lehký oběd. Dám to do dóz a doběhnu se obléknout. Hezky se učešu a vezmu si na sebe černé šortky do půli stehen, tmavě modré tílko a obuji si obyčejné žabky. Dám dózy do tašky a pak za sebou s úsměvem zamknu. S poskakováním dojdu až před velikou budovu. Hned, když vidím jméno Ziyiho firmy, tak sám sebe pochválím, že jsem to našel a dojdu dovnitř.
"Ah, dobrý den, za kým jdete?" usměje se na mě slečna na recepci a anglicky se mě zeptá.
"Wang Ziyi." usměji se na ní a, zatím co do počítače zadává číslo návštěvnické kartičky, tak se kolem nadšeně rozhlížím.
"-tu schůzku zruš, teď mám jednání a nevím, jak to budu stíhat." Ztuhnu, když zahlédnu osobu, která projde vchodem. Otočím se zády a snažím se zklidnit svůj dech. Začnu se potit a cítím na sobě, jak jsem bledý. Začnou mi běhat mžitky před očima a musím se pevně chytit pultu, abych se neskácel.
"U-Um, jste v pořádku?" zeptá se mě slečna. Vystrašeně se na jí zadívám a na nic nečekám a rozeběhnu se pryč. Utíkám celou cestu, až do vily. Zavřu za sebou a několikrát zamknu. Oběd hodím někam na zem, nevím kam, ale je mi to jedno. Doběhnu až k sobě do pokoje a schovám se do skříně. Začnu zhluboka dýchat, ale jakoby mi do plic nešel žádný vzduch. Hlasitě kašlu a každý nádech je bolestivý. Prohrábnu si oběma rukama vlasy a snažím se neplakat, ale vím, že na to je pozdě, protože mi slzy tečou proudem od té doby, co jsem za sebou zavřel dveře od vily. To ne, proč je tady, po všech těch letech si mě našel. Znova to začne, znova to bude bolet. Já už nechci.
"Prosím, ne." vzlyknu tiše a víc se schoulím sám do sebe ve snaze se schovat před celým světem. Nevím, jak dlouho sedím ve skříni a pláču. Bolí mě celé tělo z toho, jak moc se třesu. Jako bych byl v nějaké křeči. Vzlykám hlasitě a dlouho. Tak dlouho, že slyším, jak se zavřeli dveře. Ztuhnu a vydám ze sebe přidušený vzlyk, když slyším kroky po domě. To je určitě on, určitě si pro mě přišel. Je jedno, jak moc tiše prosím, kroky se přibližují, opřu si hlavu o kolena a tiše pláču. Zatnu si nehty do rukou, abych se dokázal tišit. Je mi jedno, že mi poteče krev, jestli mě najde, tak to bude můj nejmenší problém. Tak moc jsem doufal, že už ho nikdy neuvidím. Proč mě musel najít....