Společník 2 ✓ || Wang Ziyi & Zhu Zhengting

4

Ziyi

„Kdybys nebyl takovej kretén, tak bych tu prezentaci možná nemusel celou opravovat." Zasměju se do telefonu, když volám do firmy svému, něco jako asistentovi, Yanjunovi. Měl mi nachystat prezentaci na zítřejší jednání, no, nevím, co u toho dělal, ale celý to musím předělávat.

„Tvoje instrukce jsou totiž úplně na hovno, nepřečetl jsem ten tvůj škrabopis, nauč se psát." Taky se zasměje. Ještě chvíli si ho dobírám a pak telefonát ukončím. Volají mi z recepce, tak to zvednu.

„Wang, děje se něco?" opřu si telefon mezi hlavu a rameno, abych u telefonování mohl oběma rukama psát na klávesnici.

„Nerada vás ruším, ale byl tady takový klučík s návštěvnickou kartou, jak jste mě na něj upozorňoval," začne mluvit a já se neubráním úsměvu, když mi přijde do mysli. „byl tady, ale pak hrozně zbledl, vypadal jako by se něco stalo a utekl, tak jen...jestli se mu něco nestalo." Hned, co to řekne, tak vyletím ze židle.

„Děkuji." Rychle křápnu telefonem a znovu vytočím Yanjunovo číslo, zatímco mu posílám rozpracovanou prezentaci na e-mail. „Yanjun, na e-mailu je rozpracovaná ta prezentace, neposer to a musíš to dodělat, něco se tu stalo a já to musím vyřešit." Začnu zatímco si dávám věci do tašky a vypínám počítač.

„Zrovna jsem chtěl jít domů." Zamručí mi do telefonu.

„Neser mě." Řeknu vážně, slyším, jak se jeho hlas změnil, došlo mu, že se stalo něco důležitého, tak mi slíbí, že na prezentaci začne hned pracovat. Měl jsem mít dneska dvě schůzky, rychle si vezmu tašku a dojdu k recepci. „Přesuňte mi tyhle schůzky na zítra na ráno, pokud jim to nebude vyhovovat, tak jim dejte tohle, jsou v tom návrhy smluv, ať si to projdou a dají vědět." Hned začne kývat hlavou, vyběhnu z budovy a běžím až k vile.

Co se mohlo stát? Mám o něj strach, bojím se, jestli se mu něco nestalo, jestli mu po cestě nemohl někdo něco udělat. Přidám do kroku, jsem rád, že mi recepční zavolala, upozorňoval jsem ji, že Zhengting přijde. Kruci. Vběhnu do vily, všude je ticho, chvíli nevím, kde mám začít hledat, dokud neslyším tichý vzlyk ze Zhengtingova pokoje. Hned se vydám k jeho pokoji, opatrně otevřu dveře, ale v pokoji ho nevidím, pak uslyším další tichounký vzlyk ze skříně a hned vytřeštím oči. Zavřu za sebou dveře a chytím dvoukřídlé dveře od skříně. Škubnutím ji otevřu a vytřeštím oči víc, choulil se k sobě, drží si pevně kolena a vidím, jak si nehty zarývá do rukou a nepravidelně dýchá, jak se dusí svými vzlyky.

„Zhengting." Natáhnu k němu ruku, celý se zatřese, vyjekne a vystřelí svoji ruku tak, aby praštil do té mé. Proč je tak vyděšený, co se mohlo stát. „Zhengting, to jsem já." Opatrně chytím jeho ruku, chvíli mžourá přes slzy na můj obličej, ve chvíli, kdy mě pozná se víc rozpláče a skočí mi kolem krku. Udělám s ním pár kroků dozadu, jak po mě tak skočil a pevně ho obejmu. „Šššš, ššš, jsem tady, jsi v bezpečí." Pevně ho obejmu a vezmu ho do náruče, sednu si s ním na jeho postel a obejmu ho pevněji, on mi mé objetí oplácí velmi silným stisknem, cítím, jak se celé jeho tělo třese, jak se dusí svými vzlyky a zavrtává mi hlavu víc a víc do hrudi. Cítím na něm, jak moc se ke mně potřebuje schovat, jako by potřeboval, abych ho chránil. Hladím ho po zádech, ve vlasech, lehoučce se s ním v sedu kolíbám ze strany na stranu, abych ho utěšil.

Dlouho, až moc dlouho trvá, než se mi ho podaří alespoň částečně uklidnit, sám se cítím vyděšený jeho stavem, přemýšlím co ho mohlo až takhle vyděsit. Jen dle jeho reakce vím, že to nebude žádná prkotina, že to bude něco hodně velkého.

„O-On...si...pro....mě...přijde..." šeptá hystericky mezi neutišitelnými vzlyky, Svraštím obočí, nevím, koho myslí, ale rozhodně s tím člověkem nezažil příjemné chvíle.

„Nikdo si pro tebe nepřijde," zakroutím vážně hlavou a víc ho natisknu na své tělo. „nedovolím, aby ti někdo ublížil." Vážně se zadívám do jeho uplakané tváře a začnu mu stírat slzy.

Neřekl mi, co se stalo. Neřekl mi jméno toho, o koho jde. Neměl jsem se čeho chytit, nevěděl jsem, co dělat, jak poznat toho, kdo mu tolik ublížil. U uklidňování mi Zhengting usne v náručí, opatrně ho předělám do postele, ještě dlouhou dobu u něj sedím, hladím ho po tváři a dávám mu vlasy za ouško. Nechci, aby mu někdo ublížil. Nechci ho vidět takhle, nechci, aby se trápil. Proč na sebe člověk nemůže vzít bolest těch druhých?

Dojdu do obýváku a vytáhnu notebook, když mi pípne SMS od Yanjuna, že dodělal tu prezentaci, jsem zvědavý, jak se s tím vypořádal. Asi má dneska vyloženě náladu pracujícího zaměstnance, protože prezentaci dodělá dobře. Povzdechnu si, už zítra mám schůzku s Gu Jun Pyo. Je to nejvlivnější muž v Asii, snad možná i ve světě, vytvořit podklady a nabídku, aby mi kývl na schůzku, mi trvalo roky. Je to jeden z lidí, jejichž investorství firmu vystřelí do úplně jiných výšin.

Začnu kontrolovat podklady, už to mám hotové a zrovna v tu chvíli vyjde z pokoje Zhengting. Miluji tenhle pohled na jeho rozespalou tvář. To, jak si protírá oči, jak je roztomile rozcuchaný. Ale jeho oči byly smutné, smutnější a prázdnější, než obvykle.

Tolik na něm vidím, jak o tom nechce mluvit, ačkoliv ho chci chránit, ačkoliv chci vědět jméno toho hajzla, co mu tohle všechno udělal...i tak se k tomu nevracím, když se rozhodne dělat jako by se všechno předtím nestalo.

„To jsi uvařil pro mě?" dojdu za ním do kuchyně a ukážu na dózy. Sbíral jsem je ze země, protože je asi upustil, když doběhl domů. Sklopí hlavičku a lehoučce přikývne. „Děkuju." Pohladím ho po tváři a lehce jeho hlavu zvednu. Jak moc bych ho teď chtěl políbit. Rozveselit mu den lehkým polibkem.

Nakonec se rozhodnu držet na uzdě, ohřejeme si společně oběd, který připravil a já musím vrnět, jak moc je to dobré. Moc dobře ví, co mi chutná, nehledě na to, že uvařil moje oblíbené jídlo.

„Půjdeme na procházku?" usměju se a vezmu ho opatrně za ruku, když stojí v otevřených francouzských dveřích a divá se na začínající západ slunce. Hned ho lehkým pohybem popoženu ke kroku. Usměje se, i přes to, jak mu v očích vidím, že stále myslí na to, co se stalo, ať už se stalo cokoliv.

Procházíme se po pláži, ne moc daleko od vily a v osamění, protože tu nikdo kromě nás není. Nevím, co mě to napadne, jestli ta romantická atmosféra toho západu slunce nebo...to, že už ty city nedokážu potlačovat. Zastavím se v kroku a chytím i jeho druhou ruku, překvapeně na mě zamrká a zvedne ke mně hlavu.

Pohladím ho po tváři a alespoň trošku se k němu skloním, že se skoro nosem otírám o ten jeho. Zalapá po dechu, chvíli nevím, jestli jsem udělal dobře, jestli bych neměl brzdit a odtáhnout se. Ale ve chvíli, kdy se na něj zadívám a vidím, jak pomalu zavírá oči se maličko usměju, otřu se nosem o ten jeho a pomalu se vpiju do jeho rtů. Oba náhle zavrníme, když se naše rty spojí, ucítím jeho ruku na svém krku, jak mě jeho prsty lehce pohladí, opatrně položím ruku na jeho bok a přisunu si ho k sobě blíž. Líbám ho pomalu, něžně, tak moc ho chci chránit, chci, aby byl jen můj, aby mu nikdo neublížil. A já nechci ani pomyslet na to, že by mu měl někdo ublížit.