Never again [EDITUJE SE]

15. část - Insanity

If I die, don't cry, look at the sky and say goodbye...

- MEGAN -

Den proběhl jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že mi ho zpříjemňoval Archie. Celou cestu do školy jsme probírali různé věci ohledně našich nezbedných sourozenců a přátel. Zatímco já šla po chodníku, on šel po obrubníku a před sebou tlačil motorku. Helmu měl položenou na sedátku a hnědé vlasy mu cuchal vítr. Přišlo mi roztomilé, jak si je pokaždé odhazuje, když mu vadí v obličeji. Zachichotala jsem se při pohledu na něj a prohrábla jsem si své vlasy.

"Čemu se směješ?" zeptal se a pohlédl na mě s pobavením v očích a s úsměvem na rtech.

Zavrtěla jsem hlavou a nechala jsem si vlasy spadnout do obličeje, aby neviděl, jak moc mě jeho zlozvyk pobavil. Skrz pramínky hnědých vlasů jsem zahlédla záblesk jeho bílých zubů v zazubení.

"Jestli se směješ mě, tak se mi to vůbec nelíbí. Víš, že je neslušný se někomu smát? Cejtim se teď hrozně ublíženě," prohlásil a promnul si zátylek.

Jen jsem omluvně pokrčila rameny a zastavila jsem se, protože už jsme byli před školou. Archie si zaparkoval motorku a doběhl za mnou schody do školní budovy. Šla jsem za ním a snažila jsem se zírat do země, aby si mě všimlo co nejméně lidí. Nestála jsem o pozornost. Byla jsem natolik zahloubaná do svých myšlenek a zaměstnaná koukáním do země, že jsem si ani nevšimla, že zastavil. Vrazila jsem do něj.

"Ehm, děje se něco?" pípla jsem zpoza Archieho, který stál u mé skříňky.

Neodpovídal, jen začal něco strhávat. Vykoukla jsem zpoza něj a sledovala, jak strhává nějaké papíry z mé skříňky.

"Co to je?"

Neodpověděl. Na jednom papírku jsem zahlédla nápis obrovským červeným písmem: DĚVKA. Až teď mi došlo, že mi strhává ze skříňky pomluvy. Odstrčila jsem ho, protože mi bránil ve výhledu. Strhala jsem zbytek papírků, otevřela jsem skříňku, vyndala z ní učebnice a opět jsem ji zavřela. Kolem procházeli lidi a cosi si o mě šeptali. Archie jen stál opřený o svou skříňku a díval se na mě.

"Jak dlouho už tohle trvá? Neříkej, že ti píšou takovýhle věci jen tak, vždyť jsou to úplný kreténi!" ulevil si.

Jen jsem pokrčila rameny a naznačila jsem mu, ať to nechá plavat. Bylo až k smíchu, jak mi mnozí psali, jaká jsem děvka a přitom je vůbec nezajímalo, že zatímco oni mají svou hrdost už pryč, já se tou svou stále mohla pyšnit. Jenže tohle byl prostě úděl kohokoliv, kdo se bavil s Charlottou. Ona se svou přelétavostí nikdy netajila. Ale nelitovala jsem našeho přátelství ani jedinkrát.

Vyrazila jsem do třídy a desky jsem si přitiskla k hrudi. Archie mě doběhl a šel mlčky vedle mě.

"No, uvidíme se na obědě, drž se, ať nerupneš z fyziky," utrousil a koutky úst se mu roztáhly do úsměvu. Znovu jsem zahlédla v jeho očích ty známé jiskřičky. Zavrtěla jsem hlavou, mávla mu na rozloučenou a ztratila jsem se ve třídě na fyziku.

***

Celý den jsem v rámci možností přežila. Konečně byl oběd. Zastavila jsem se uprostřed chodby a sledovala Archieho, který strhával další papírky z mé skříňky. Byl nepoučitelný. Strhával je s takovou vervou a s takovým vztekem, že jsem se musela pousmát. Vyrazila jsem směrem k němu a jakmile si mě všiml, starostlivě si mě přeměřil pohledem.

"Je to zbytečný, jen tím ztrácíš čas," pronesla jsem s pohledem upřeným na svou oblepenou skříňku a zavrtěla jsem hlavou. "Dneska na oběd asi kašlu a půjdu domů, co ty?" zeptala jsem se, abych trochu uvolnila atmosféru.