How to earn kitten's trust ✓ || Changki | YuMark

Changki 5

Kihyun

Pomaličku si přičichnu k tuňákovi. Miluju ryby. I přes to, že jsem snad už roky žádnou neměl a skoro si nepamatuji, jak ryba chutná nebo jak voní. Ale jediné přičichnutí rozpohybuje můj ocásek, který byl předtím strachem obmotaný kolem mojí nohy. Bál jsem se...bál jsem se co bude, až přijde na to, že jsem tu něco rozbil. Čekal jsem, že se rozčílí, bude křičet, uhodí mě, ale...nic z toho neudělal a jeho úsměv je pořád stejně hřejivý jako předtím. Možná je...jiný?Ale moje myšlenky zastíní můj kručící žaludek, tak začnu jíst. Nevím, co je lepší, jestli ten výborný tuňák nebo ta lahodná smetana. Je to výborné obojí. Když nad tím tak přemýšlím, to...to, že tyhle věci koupil znamená, že na mě myslel? Když šel unavený z práce? Nevím proč, nerozumím ani svým myšlenkám, když mi přijde, že mi to tak nějak působí...zvláštní druh radosti. Nezažil jsem, aby se někdo staral o to, jestli mám hlad nebo, aby mi někdo dokonce něco koupil...jen pro mě.

Opatrně, abych zase něco nerozbil, odnesu talíř i hrnek od smetany na linku a pak se na to nádobí chvilku dívám. Slyším pořád zvuk vody, tak se pořád sprchuje...po delším přemýšlení po sobě nádobí umyju a pak si opatrně vlezu zase k topení a zahrabu se do toho bílého teplého svetru, který na sobě mám a který mi tu nechal. Natáhnu ruce před sebe a zadívám se na řezné rány na rukou, které mám od toho rozbitého talíře. Možná bych si měl říct o ty náplasti...ale nevím jak, co když řeknu něco špatně a on se na mě rozlobí?

Slyším zvuk dveří, když odchází z koupelny a lehce se napnu a zatřesu. Usměje se na mě, když se naše pohledy střetnou.

„Mohl bych...ty náplasti..." podaří se mi ze sebe opatrně vysoukat.

„Jasně." Přikývne a sladce se na mě usměje, někam zaběhne a pak ke mně dojde s náplastmi. Ošiju se a lehce zaprskám, když si ke mně klekne. Opatrně začne moje prsty oblepovat náplastí. „Kdyby se to ještě někdy stalo, tak se od těch střepů drž dál, než to uklidím, mh?" mrkne na mě a já ani nevím, kde se ve mně začíná brát ten klid, když na mě dopadá tíha jeho hřejivého úsměvu. Jako by jeho úsměv měl žár tisíce sluncí.

Ale ne, nemůžu myslet takhle, už jsem se tolikrát spálil, že jsem si slíbil, že už nikdy nebudu věřit, že pro mě existuje nějaký pán. Rozhodl jsem se, že nemůžu věřit, že ještě existují lidé, kteří jsou hodní a kteří by mi neublížili.

„Promiň, ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Changkyun." Usměje se na mě zase svým hřejivým hlasem. Jeho hluboký hlas mi, i přes to, jak moc se na to snažím nemyslet, přijde krásný a je pro mě jako ta nejkrásnější píseň. Poslouchám se vůbec? Říkal jsem přece, že mám nějaké zásady a že jsem si něco slíbil...tak proč přemýšlím takhle. Sýknu a zaprskám, když mě jeden z prstů zabolí až moc.

„Kihyun." Šeptnu po chvíli do ticha. Víc se mu koutky roztáhnou do úsměvu.

„Mohl bych ti říkat Kiki?" nadšeně se na mě usměje, zaprskám hodně nebezpečně, že se lekne a z podřepu leknutím spadne na zadek. „P-Promiň asi ne." Zklamaně sklopí hlavu, zvedne se a dojde vrátit lékarničku zpátky na místo.

Sklopím hlavu. Dřív jsem to měl rád. Miloval jsem, když mě tak někdo oslovoval, přišlo mi to hezké a tak roztomilé, ale...otřepu si, když mi hlavou začnou kroužit vzpomínky...jak mi říkali Kiki tím oplzlým tónem...tím výsměšným tónem, zatímco mě bili...kopali do mě, smáli se a říkali to pořád dokola.

Nezvládnu, aby mi tak někdo říkal. Už asi nikdy.

Vidím, že jsem ho tím asi hodně zarazil, protože oba dva jdeme spát téměř tiše, skoro ani neslyším jeho krásný hlas, když mi popřeje jen tak šeptem dobrou noc a pak za sebou zavře dveře do ložnice. Zahrabu se do peřiny se sklopenýma ušima, možná bych s měl chovat jinak...nic mi neudělal a nemůže za to, co všechno se mi stalo. Ale já si nejsem jistý, jestli vůbec někomu dokážu věřit, dokážu být vůbec jiný? Tolikrát jsem věřil a tolikrát se mi to vymstilo a já nevím, jestli dokážu ustát, aby se to stalo znovu.

To, že jsem spal dlouho mi dojde až když vylezu z postele a Changkyun už tu není. Na stole je lísteček, že šel do práce a u něj je hrnek s mlékem a snídaně. Najím se a vypiji mléko a rozhlédnu se po tichém prázdném bytě. Sklopím uši...je tu takové...smutno, když tu není. Se svěšenými rameny dojdu k sedačce a plácnu sebou na ni, hlavu si položím na deku, pod kterou spí. Rozvrtí se mi ocásek, když nasaju pro mě neznámou vůni, která se v dece drží. Zároveň ale krátce zapředu, co je to za vůni a proč mám pocit, že se mi ta vůně líbí? Zakňučím...kdy se asi vrátí?