Prokleti Osudem [✔️]

XXXII.

Omlouvám se za prodlevu, nicméně... je to katastrofa. Touhle kapitolou jsem se doslova prokousávala a taky to podle toho vypadá, z nějakého důvodu se mi vůbec nedařilo psát a bylo to strašně náročné. Rozhodně s tím nejsem spokojená, ale co se dá dělat.
Nicméně bych chtěla poděkovat všem, kteří jste mi vyplnili dotazník, nad spoustou těch odpovědí jsem se smála. :D Čtyřicet pět odpovědí (přesně!) jsem nečekala. Děkuji vám. <3

Přesně, jak čekala, na její slova reagoval každý úplně jinak. Zatímco Black Moon se zatvářil jako nakopnuté vlče, Firclaerovi v očích svitla naděje a jeho plameny zahořely jasněji, posíleny jeho city. Někteří vlci pootevřeli tlamy, jiní couvli, Omega třeba zamumlala „Já to věděla" a Starlight se jenom oklepala, doufajíc, že tohle nebude mít za následky další bitku.

Ohnivý dech popošel blíž k ní, chtěl zkrátit vzdálenost mezi ním a jeho družkou, stát jí po boku, ale ona naježeně uskočila dozadu o větší kus, než který on ušel. Nechápavě se zastavil a stejně jako u ostatních z jeho pachu mohla vyčíst jasné zmatení.

Čekali na vysvětlení. Nechápali, proč se Iciriny najednou celá naježila a cenila na ně – na Firclaera – tesáky, když sama potvrdila slova Prokletého.

„To, že jsme druhové," promluvila konečně zřetelným a pevným hlasem, „neznamená, že se mezi námi něco mění. Neřekla jsem, že tenhle svazek přijímám. Nebudeš se ke mně jen tak ze dne na den lísat a projevovat hlubokou a nekonečnou náklonnost. Takhle to jednoduše nejde."

Jeho nadšení poněkud opadlo, jen na ni mlčky hleděl. Netušil, co přesně tedy svými slovy myslela. Vždyť prohlásila, že jsou druhové, a takovéto chování k tomu jednoduše patří, to nemohl nikdo popřít. Tak proč mu nechtěla nic dovolit? Každý věděl, že když si je vlk vědom, že našel svou spřízněnou duši, bolí ho, když mu není nablízku, když nemá jistotu, že je všechno v pořádku. Samozřejmě, není to ze dne na den a postupem času jsou tyto pocity silnější. Možná, napadlo ho, je tohle tenhle případ.

On si svých citů vědom byl a pouto, které je spojovalo, více než ochotně přivítal. Ale jestli Iciriny netoužila po svazku, jestli zatím neopětovala jeho city, ba naopak je nechtěla přijmout, potom chápal, jak mohla celou situaci zvládat doslova s ledovým klidem.

Přesto ho pomyšlení na to, že Prokletá necítí to samé, co on, nebo že jejich pouto nechce přijmout, trochu bolelo. „Co to tedy potom znamená? Nerozumím ti, Iciriny. Nechápu smysl tvých slov."

Kéž bych mohla i já říct, co přesně tím myslím! pomyslela si vlčice toužebně. Nedokázala vysvětlit své zmatné myšlenky natolik, aby ostatní pochopili, vždyť ona sama se v nich plně nevyznala! „Uznávám, že to pouto tady může být," promluvila konečně a pomalu, dávajíc si pozor na každé slovo, jež vypustila z tlamy, aby vlkům alespoň co nejvíce to bude možné, přiblížila, co tím vším chce říct, „ale neznamená to, že cítím, eh, lásku. Nebo zkrátka něco takového, jak to u druhů bývá. Mám tě ráda, ovšem stejně tak mám ráda i Moona nebo Starlight."

Snad každý cítil, že se vzduch na okamžik oteplil, jen aby se vzápětí ochladil. Ani jeden z Prokletých neměl tuhle změnu v plánu, byla to jednoduše pouhá reakce na slova a následně na neočekávaný čin. Instinkty jim velely, aby tomu druhému ukázali, kdo je silnější a má navrch. Nevědomky se tak několik úderů srdce přetahovali, než jim došlo, co dělají, a oba okamžitě stáhli vliv jejich moci z okolí.

Podivné ticho narušil až lehce roztřesený nádech vlčice, když se rozhodla pokračovat ve své víceméně nikým nepřerušované řeči: „Neznamená to ale, že se to nezmění. Abych to shrnula... chci tím říct, že máš, um, povolení? Asi. Povolení k tomu, aby sis mě zkusil získat za družku. City se neobjeví jen tak přes noc, nějakou dobu to trvá. A i když uznávám, že jsi mi chyběl – že jste mi všichni chyběli –, pořád to nevnímám tak, jak bys ty nejspíš chtěl."